(...pokračování: VI/XI)
Poláci ve Francii
a v tom, cos hrál, byl pravý skvost
a vzácný periklejský um,
jakoby stará řecká ctnost…
Cyprian Norwid byl básník, jenž kladl velký důraz na zámlku, na nedopovězenost, na to, co se skrývá za textem. Tuto obdobu spatřoval i v Chopinově hudbě a odtud pramení spřízněnost mezi těmito zdánlivě různorodými umělci.
Z francouzských básníků byl Norwidovi blízký Charles Baudelaire, a to nejen tím, že se oba narodili roku 1821, ale především některými svými lidskými a uměleckými postoji. Oba byli samotáři a stoici, oba posunuli vývoj poezie novým směrem, různili se však cílem a smyslem své tvorby. U Baudelaira převládá jednoznačná metafyzická beznaděj, kdežto Norwid jako emigrant klade na první místo své tvorby službu pokořenému národu. Baudelaire Norwida inspiroval skladebně; když totiž polský básník v šedesátých letech připravoval svoji sbírku Vade-mecum (jež za jeho života nevyšla), uspořádal ji podobně jako Baudelaire Květy zla – vložil do ní rovných sto básní a jako jednu z posledních zařadil Chopinův klavír.
Spojnic s francouzskou poezií je u Norwida několik, Emanuel Masák upozornil např. na souvislost s francouzsko-belgickým Mauricem Maeterlinckem: „Z moderních spisovatelů je tu Norwid spřízněný zvláště s Maeterlinckem. I Maeterlinck vychází ze zásady, že jen ve chvílích mlčení může člověk poznati pravou podstatu věci, jež před námi je skryta, jen v mlčení se utvářejí veliké věci, aby konečně mohly vyjíti dokonalé na světlo života.“ Jde v podstatě o stejné příbuzenství jaké je mezi Norwidem a Chopinem.
Cyprian Norwid byl ve své době málo znám a po své smrti byl téměř zapomenut. K oživení a k znovuzrození jeho díla došlo až s nástupem moderních směrů na přelomu 19. a 20. století. Lví zásluhu na Norwidově znovuobjevení má příslušník této generace Zenon Przesmycki Miriam, který čtyřicet let trpělivě shromažďoval básníkovy roztracené rukopisy a tisky, a to nejen v Polsku, ale také v cizině, zejména ve Francii. Už od roku 1901 otiskoval na stránkách modernistického časopisu Chimera zapomenuté Norwidovy verše, roku 1905 jim věnoval celé zvláštní číslo této revue a od téhož roku začal jeho dílo zpřístupňovat také knižně.
V češtině máme tři knižní výbory z Norwidova díla, na nichž se podíleli překladatelé protikladné názorové orientace. První z nich vydal Václav Renč, bývalý politický vězeň, jenž využil příznivějších společenských okolností z konce šedesátých let a roku 1968 uvedl Norwidovu poezii pod názvem Mramory a blesky. V sedmdesátých a osmdesátých letech vyšly jiné dva výbory z pera oficiálního Jana Pilaře, jmenovaly se Černé květy a Chopinův klavír (výše uvedený překlad je Pilařův).
a vzácný periklejský um,
jakoby stará řecká ctnost…
Cyprian Norwid byl básník, jenž kladl velký důraz na zámlku, na nedopovězenost, na to, co se skrývá za textem. Tuto obdobu spatřoval i v Chopinově hudbě a odtud pramení spřízněnost mezi těmito zdánlivě různorodými umělci.
Z francouzských básníků byl Norwidovi blízký Charles Baudelaire, a to nejen tím, že se oba narodili roku 1821, ale především některými svými lidskými a uměleckými postoji. Oba byli samotáři a stoici, oba posunuli vývoj poezie novým směrem, různili se však cílem a smyslem své tvorby. U Baudelaira převládá jednoznačná metafyzická beznaděj, kdežto Norwid jako emigrant klade na první místo své tvorby službu pokořenému národu. Baudelaire Norwida inspiroval skladebně; když totiž polský básník v šedesátých letech připravoval svoji sbírku Vade-mecum (jež za jeho života nevyšla), uspořádal ji podobně jako Baudelaire Květy zla – vložil do ní rovných sto básní a jako jednu z posledních zařadil Chopinův klavír.
Spojnic s francouzskou poezií je u Norwida několik, Emanuel Masák upozornil např. na souvislost s francouzsko-belgickým Mauricem Maeterlinckem: „Z moderních spisovatelů je tu Norwid spřízněný zvláště s Maeterlinckem. I Maeterlinck vychází ze zásady, že jen ve chvílích mlčení může člověk poznati pravou podstatu věci, jež před námi je skryta, jen v mlčení se utvářejí veliké věci, aby konečně mohly vyjíti dokonalé na světlo života.“ Jde v podstatě o stejné příbuzenství jaké je mezi Norwidem a Chopinem.
Cyprian Norwid byl ve své době málo znám a po své smrti byl téměř zapomenut. K oživení a k znovuzrození jeho díla došlo až s nástupem moderních směrů na přelomu 19. a 20. století. Lví zásluhu na Norwidově znovuobjevení má příslušník této generace Zenon Przesmycki Miriam, který čtyřicet let trpělivě shromažďoval básníkovy roztracené rukopisy a tisky, a to nejen v Polsku, ale také v cizině, zejména ve Francii. Už od roku 1901 otiskoval na stránkách modernistického časopisu Chimera zapomenuté Norwidovy verše, roku 1905 jim věnoval celé zvláštní číslo této revue a od téhož roku začal jeho dílo zpřístupňovat také knižně.
V češtině máme tři knižní výbory z Norwidova díla, na nichž se podíleli překladatelé protikladné názorové orientace. První z nich vydal Václav Renč, bývalý politický vězeň, jenž využil příznivějších společenských okolností z konce šedesátých let a roku 1968 uvedl Norwidovu poezii pod názvem Mramory a blesky. V sedmdesátých a osmdesátých letech vyšly jiné dva výbory z pera oficiálního Jana Pilaře, jmenovaly se Černé květy a Chopinův klavír (výše uvedený překlad je Pilařův).
František Všetička
Mohlo by vás z této kategorie také zajímat
2 | 2018
- Autobiografický román z pohľadu psychológie literatúry (Pavol Štubňa)
1 | 2018
- Literárna história a výskum literárneho romantizmu (Viera Žemberová)
2 | 2015
- Poetologické paralely v osude hrdinov svojej doby (Lenka Paučová)
1 | 2012
1 | 2010