Při rekonstrukci areálu byly do interiéru budov A a B2 zakomponovány sádrové odlitky antických soch, které získala po 2. světové válce ze sbírek zrušené německé technické vysoké školy někdejší Katedra starověké kultury. V prostorách katedry, jež po roce 1990 změnila název na Ústav klasických studií, byly vystaveny až donedávna.
Sochy v budově A
Tzv. Augustus
Berlín, Altes Museum (Sk 343. Mramor, v. 2,02 m)
Jedná se o tzv. pasticcio – moderní spojení hlavy a torza, jež k sobě původně nenáležely. Hlava z augustovské doby patří princi z julsko-klaudijské dynastie, nejspíše Gaiu Caesarovi (20 př. n. l. – 4 n. l.). Lze na ní pozorovat typický prvek Augustova účesu – „klepeto“. Tělo vzniklo v období vlády Flaviovců (69–96 n. l.), jak napovídá plastické modelování rozvířených třásní pod pancířem. Hlava a tělo byly spojeny snad v 18. století nebo dříve, kdy byla také doplněna větší část paží a rukou (nově vytvořeny) a spodní část nohou (převzaty z jiné antické sochy). Místo původního nálezu je neznámé, pro komplex berlínských muzeí byla socha zakoupena v Paříži roku 1865 (jako socha císaře Augusta). Socha je oděna v kovovém pancíři (typ lorica musculata), pod ním je vidět spodní vycpávkový oděv (subarmalis) s třásněmi (pteryges), dole vyčnívá ještě tunika. Na pancíři se uprostřed nachází palladium (ochranný obraz Pallas Athény, přenesený do Říma z Tróje hrdinou Aeneem), kolem něj lze vidět dvě tančící bohyně Victorie. Původní obuv postavy je neznámá (sandály k torzu nepatří). Po levém boku na bandalíru dříve visel meč.
Jupiter-Zeus z Otricoli
Vatikán, Musei Vaticani, Museo Pio-Clementino, Sala Rotonda (Inv. 257. Mramor, v. 53 cm)
Jedná se o helénistický typ zobrazení Dia, jenž se odlišuje od klasického pojetí: má vlasy vyčesané nahoru z čela (tzv. anastolé, typická pro portréty Alexandra Velikého) a je zobrazen jako starostlivý otec bohů a lidí. Snad by mohlo jít o část kolosální sochy Jova-Dia z chrámu Kapitolské trojice v italském Ocriculu (dnes Otricoli v Umbrii). Socha byla nalezena roku 1782 při vykopávkách v Otricoli, vedených pod patronací papeže Pia VI. Posléze byla doplněna celá její zadní část, krk a busta. Za Napoleona byla odvezena do Paříže.
Meneláos ze skupiny Pasquino
Vatikán, Musei Vaticani, Museo Pio-Clementino, Sala dei busti (Inv. 694. Mramor, v. 86 cm)
Helénistické sousoší, k němuž busta původně patřila, se dochovalo v neúplných římských kopiích. Tato pochází ze 2. století n. l. a byla nalezena v 18. století ve vile císaře Hadriana v Tivoli (antické Tibur) u Říma. Sousoší zobrazovalo nejspíš krále Meneláa nesoucího tělo mrtvého Patrokla, druha hrdiny Achillea, který byl zabit trójským hrdinou Hektorem (scéna ze 17. zpěvu eposu Ílias). Starší hrdina Meneláos má vousy a delší vlasy, mladší, bezvousý Patroklos je nahý, svlečený z Achilleovy zbroje. Název Pasquino dali Římané v raném novověku jedné z kopií, torzu nalezenému roku 1501 poblíž paláce Braschi v Římě. Pasquino byl nejznámější římskou „mluvící sochou“: promlouval formou satirických básní (pasquinate), které na něj byly umisťovány v noci a byly namířeny proti papežům a známým osobnostem veřejného života.
Sochy v budově B2
Venuše Mélská
Paříž, Musée du Louvre (Ma 399. Mramor, v. 2,02 m)
Řecká mramorová, původně nejspíše polychromovaná (barvená) socha z doby před rokem 100 př. n. l. představuje bohyni lásky a krásy Afrodíté. Její původní póza je nejasná, jelikož se u sochy nedochovaly ruce. Stejně tak vzaly za své kovové doplňky (šperky) a případné atributy. Nalezena byla roku 1820 na řeckém ostrově Mélos (odtud označení). Posléze ji získal král Ludvík XVIII., který ji nechal umístit do Louvru. Harmonický výraz obličeje a bohynin klid jsou ještě v duchu klasického umění – jsou zde patrné známky stylu sochaře Práxitela (4. st. př. n. l.), složité postavení těla a umístění do trojrozměrného prostoru (socha není určena jen k čelnímu pohledu) je však helénistické.
Bojovník Borghese
Paříž, Musée du Louvre (Ma 527. Mramor, v. 1,99 m)
Řecká mramorová socha z doby kolem roku 100 př. n. l., jejímž autorem je Agásiás z Efezu, syn Dósitheův (dle signatury na opěrném kmeni), představuje energicky se bránícího pěšího bojovníka, který snad čelí jezdci. Socha byla na začátku 17. století objevena na území přímořského města Anzio jižně od Říma. Vykopávky zde vedl kardinál Scipione Borghese, jenž sochu zařadil do svých sbírek (odtud také označení). Původně byla nesprávně identifikována jako gladiátor. Řekové však gladiátorské zápasy neznali; bojovníka navíc jasně identifikuje úchyt štítu na levé ruce. Pravá ruka byla doplněna při restaurování sochy v 17. století. Zřetelné jsou známky stylu sochaře Lýsippa ze Sikyónu (4. stol. př. n. l., slavný díly z bronzu) a rovněž pergamské školy z počátku 2. stol. př. n. l. Lýsippovská je malá hlava, modelace muskulatury vychází rovněž z Lýsippa, ale je dovedená do extrému, pergamskému stylu pak odpovídá prudký pohyb v diagonále. Bojovník Borghese později výrazně ovlivnil Giana Lorenza Berniniho při tvorbě slavné sochy Davida (1623/1624). Socha byla také s oblibou kopírována v době baroka, např. v zahradě zámku Mirabell v Salcburku najdeme hned dva páry Bojovníků. Roku 1808 byl Bojovník nuceně prodán spolu s celou sbírkou Borghese Napoleonovi jeho švagrem Camillem Borghese a umístěn do Louvru.
Sofoklés
Vatikán, Musei Vaticani, Museo Gregoriano Profano (Inv. 9973. Mramor, v. 2,04 m)
Předlohou této sádrové sochy je římská mramorová kopie původní řecké bronzové sochy z doby kolem roku 330 př. n. l. Zobrazuje athénského dramatika Sofoklea (497/496–406 př. n. l.) v elegantní, energické póze, téměř jakoby při veřejném projevu: je zachycen jako ideální, politicky zainteresovaný athénský občan. Ve vlasech má stuhu upomínající na jeho kněžskou hodnost (Athéňané jej také po smrti ctili jako héróa). Jde snad o sochu, kterou dal spolu se sochami Aischyla a Eurípida zhotovit pro Dionýsovo divadlo v Athénách vůdčí athénský politik Lykúrgos. Její mramorová kopie je římskou prací z 1. století n. l. Nalezena byla roku 1839 na statcích rodiny Antonelli v Terracině jihovýchodně od Říma a záhy se dostala do sbírek papeže Řehoře XVI. v Lateránském paláci (Museo Gregoriano Profano), jež ve 2. pol. 20. stol. přešly do Vatikánských muzeí.
Marcus Claudius Marcellus
Paříž, Musée du Louvre (Ma 1207. Mramor, v. 1,80 m)
Jde nejspíš o posmrtný portrét Marka Claudia Marcella (42–23 př. n. l.), předčasně zemřelého synovce a zetě římského císaře Augusta (byl manželem jeho dcery Iulie a synem jeho sestry Octavie). Je zobrazen v heroické nahotě ve stylu řeckého klasického umění 5. stol. př. n. l. (nese stopy stylu velkého athénského sochaře Polykleita), v póze sochy boha Herma dochované v římské kopii a známé jako Hermés Ludovisi, která zobrazuje boha v jeho funkci patrona výmluvnosti (Hermés Logios). Hermova socha tohoto typu byla původně vytvořena jako památník Athéňanů padlých v bitvě u Koróneie roku 447 př. n. l. (Hermés byl průvodcem duší do podsvětí). Želva upomíná na Hermův vynález lyry, kterou zhotovil z jejího krunýře, je však rovněž atributem bohyně Venuše, pramáti rodu Iuliů, z nějž pocházel Augustus. Sochu Herma-Marcella vytvořil asi roku 20 př. n. l. Athéňan Kleomenés (dle signatury na želvě). Na konci 16. století byla umístěna v zahradách papeže Sixta V. v Římě, v následujícím století byla zakoupena do Versailles (Galerie des Glaces) a restaurována. Odtud ji Napoleon roku 1802 přesunul do Louvru.
Venuše Medici
Florencie, Galleria degli Uffizi (Inv. 1914 n. 224. Mramor, v. 1,53 m)
Zobrazení je jednou z mnoha helénistických variací na sochu Afrodíty Knidské od Práxitela (asi 350 př. n. l.). Buď se jedná o samostatný, z Práxitela vycházející typ, nebo o variantu obdobné sochy Venuše Kapitolské, odvozené taktéž z Práxitelovy Afrodíty. Bohyně je zobrazena v cudném gestu (jako Venus pudica), jímž se snaží zakrýt nahotu a zároveň tak na ni upozorňuje. Podpěra má podobu Venušina atributu delfína s malým Amorem. Na podstavci se nachází podpis Kleomena, syna Apollodóra z Athén, který je považován za jméno sochaře nebo kopisty. Může se však jednat také o podvrh z 18. století. Původně polychromovaná (barvená) socha se zlacením a kovovými doplňky vznikla někdy mezi 3. a 2. stol. př. n. l. Ruce s manýristicky protaženými prsty byly doplněny v 17. století, kdy byla socha ve sbírkách Villy Medici v Římě. Ve 2. polovině 17. stol. pak byla přenesena do Florencie pro velkovévodu toskánského Cosima III. Medicejského a umístěna v jeho sbírkách (Tribuna degli Uffizi). Roku 1803 ji Napoleon odvezl do Paříže, po jeho pádu roku 1815 byla vrácena zpět.
Milota Zdirad Polák (1788–1856): Óda na sochu Venuše Medicejské
Lady krása, jevící se všude milost,
outlost těla, vábná ušlechtilost,
milotváří zakvetací mladost
budí v nás radost.
Hlava čilou ovinutá rozmilostí,
každý tah se chlubí spanilostí,
odevšad se lepost rozvinuje,
poobživuje.
Jaké z prsou vzdechy sladké loudí,
sličnostmi když těla pohled bloudí,
všude důkaz jeví se mu dosti
nesmrtelnosti.
Z lící k plným ramenoum zrak cestu bére,
k částkám, mžitky tvořícím, se dere,
dál se chýlí – staví – – tonout zdá se
v nejvyšší kráse.
Od kadeří kroužných k prstu nohy, všady
nespatříš leč vábné těla vnady;
kde od krásy k kráse oko zpilé stavíš,
sladce je bavíš.
Cesta do Itálie (díl druhý, částka III – Cesta Toškánskem, Florencí)
Narkissos
Londýn, Victoria and Albert Museum (N. 7560-1861. Mramor se sádrovými doplňky, v. 0,99 m)
Socha představuje scénu z báje o Narkissovi, který se vrací z lovu, odpočívá na skále (u nohou mu leží toulec, v pravé ruce drží neznámý předmět, v levé asi luk), je uchvácen svým odrazem na vodní hladině a zamiluje se sám do sebe. Podle úhlu natočení hlavy se zdá, že socha byla původně určena k výzdobě fontány. Donedávna byla považována za ztraceného Kupida od Michelangela. Tělo je však římská kopie řeckého originálu z doby helénismu. Hlava byla doplněna v 16. století nejspíš florentským sochařem Valeriem Ciolim (je z jiného mramoru než tělo), v 19. století pak Narkissos získal levou ruku a dnes již odstraněnou spodní část skály (na odlitku ji ještě nalezneme). Socha byla nalezena ve Florencii v 19. stol., kde ji zakoupil učenec a sběratel Ottavio Gigli. V roce 1861 od něj sochu získalo londýnské muzeum.
Zajímavosti
- Původní součástí sbírek byla ještě sádrová hlava vousatého Dionýsa, opatřená bronzovou patinou. V říjnu roku 1976 ji však někdo z chodby katedry ukradl. Možná se jednalo o stejného pachatele, který v lednu následujícího roku násilně otevřel vitrínu v posluchárně č. 17 (dnešní A31) a odcizil z ní dva drobnější mramorové fragmenty. Jak se dozvídáme z hlášení Veřejné bezpečnosti uloženého v korespondenci katedry v Archivu MU, jeho totožnost se zjistit nepodařilo.
- O sochách na filozofické fakultě napsali také v Magazínu M.
Autorkou textu je Markéta Melounová z Ústavu klasických studií.