Jsem velice emocionální stvoření, které se snaží v tomto reálném světě žít co možno nejméně. Mé jsou stylizované reality, subtilní nálady a smutky, mystika, lyrika, romantismus a dekadence. Věřím, že ve slovech napsaných člověkem, je jeho duše, a jak sám Mácha doložil v Marince, že se skrze dílo dá poznat autor. Proto se můj zájem obrací vždycky na postavu za textem. Byron, William Blake, Karel Hlaváček, Rimbaud… A Børli. Jeho oduševnělá přírodní lyrika, božstvo ve vřesu a neuvěřitelná pokora, která vyzařuje z jeho autorské přítomnosti v textu, se mi ozvala velice silně. Sama se na některé věci dívám dost podobně a jeho vteřinové momenty osvícení v lesích mi nejsou neznámé. A proto chci zjistit co nejvíc o něm, který mě tak oslovil, a o jeho pohledu na svět.

Hans Børli (1918-1989) byl norský dřevorubec a básník. Nebyl jen básníkem nebo jen dřevorubcem, byl oběma zároveň, přičemž to jedno dělalo to druhé snesitelným a naopak. Vyrostl na odlehlé farmě v lesích na hranicích se Švédskem, do svých 5 let neviděl vlak, ale zato znal šeptání lesů, všechna tajemství jezer a věděl proč se nesmí střílet volavky. Svůj dar vidění přenesl do slov, která pochytal zatím co v - 30˚C strouhal kůru zasněžené jedle napůl omrzlýma rukama.