Jaké jste měli plány, když jste se funkci přebírali?

Rostislav Niederle: Studijní agenda je příběh legislativy – její tvorby a především aplikace. Nějakou zkušenost s legislativou jsem měl už dřív, na počátku nového milénia jsem jedno volební období vykonával funkci předsedy Akademického senátu Fakulty výtvarných umění VUT, dva roky jsem na FF MU předsedal disciplinární komisi. Do funkce proděkana na filozofické fakultě jsem se ale nijak nehrnul, byl jsem cíleně osloven. Nevěděl jsem, do čeho jdu, ale zaslechl jsem určitá přátelská varování... spíše než jasný plán jsem tedy měl nejasnou představu. 

Ondřej Jakubec: Žádné plány jsem neměl, o úřadu jsem nikdy cíleně neuvažoval. Nikdy jsem nečekal, že se v takové funkci ocitnu. Nabídku jsem zvažoval dlouho, možná převážila i zvídavost. Musím však přiznat, že po bezmála třech letech postupně vyprchala, respektive byla maximálně uspokojena. Když jsem byl osloven, vedl jsem Seminář dějin umění. Už v té době jsem s rozpaky sledoval nemalou studijní neúspěšnost, což mě mrzelo. Jako proděkan se tak chtěl věnovat také této oblasti, což znamenalo mj. zřízení fakultních garantů a poradců. Navíc mám pocit, že si i jednotlivé ústavy pomalu začaly uvědomovat, že je to skutečně vážný problém.  

Josef Šaur: Já jsem se funkce ujímal s takovými třemi cíli: prvním bylo zvládnutí běžné agendy, dále koordinace souběhu končících oborů a nových studijních programů a také jsem se chtěl věnovat studijní neúspěšnosti, která je zejména v současnosti akutní. Žádný úspěch by nebyl možný bez funkčního studijního oddělení. I když si třeba část fakultní veřejnosti myslí svoje, faktem je, že svou administrativu zvládá velmi dobře. Přestože jsme početně největší fakulta a dvakrát se změnil studijní proděkan, práce oddělení se nezadrhla. To je základní předpoklad toho, že nastavené procesy fungují dobře. Proděkani se mění, ale úředníci zůstávají.

Co se vám nepovedlo prosadit? Ať už kvůli covidu nebo čemukoliv jinému.

Rostislav Niederle: Nestihl jsem zpracovat předpis o psaní závěrečných prací v cizím jazyce, k čemuž nás zavazoval studijní řád. Podobně jako kolegové jsem se potýkal se studijní neúspěšností. Účastnil jsem se schůzek na toto téma, sledoval čísla, grafy. Postupem času jsem zjistil, že je třeba odhlédnout od nepodstatného, a zaměřil jsem se na semestr, v němž odchází nejvíce studentů. A to se nejčastěji stává na konci prvního semestru. To bývá většinou proto, že se studenti se „nestrefí“ do svého zaměření, do správného oboru. V pozadí studijní neúspěšnosti tedy nestojí dle mého názoru neúspěšné studium, ale neúspěšné přijímací řízení. Problematicky se v tomto světle může jevit Test studijních předpokladů (TSP), který určitě není etalonem oborové zaměřenosti. Jako mnohem účinnější vnímám oborový test, který lépe ukáže, zdali se uchazeč na obor skutečně hodí, jak hluboký je jeho zájem o obor.

Ondřej Jakubec: Dovolím si navázat na kolegu Niederleho. Vždycky jsem se na problém studijní neúspěšnosti díval z jakési mikroperspektivy, snažil jsem se využít zkušenosti ze Semináře dějin umění. Souhlasím s tím, že řešením je opuštění modelu TSP a zavedení oborových testů, motivačních dopisů či podobných individualizovaných nástrojů. Myslím, že se v posledních letech dařilo studenty přijímat více výběrově, ovšem covid v tom způsobil velké potíže. Ukazuje se, že úbytek studentů, kteří nastoupili a neměli vůbec možnost se s oborem vnitřně ztotožnit, je nejspíš vyšší než dříve.

Není to spíš naopak? Že se na základě covidové situace rozhodla spousta pracovišť od TSP úplně odpoutat?

Josef Šaur: Loni jsme kvůli covidu vůbec nevěděli, co bude, a proto se podmínky měnily v průběhu jarního semestru. I v aktuální semestru musíme celé přijímací řízení realizovat online, což opět postihuje hlavně oborové testy, které na některý oborech udělat nelze, nebo se musí měnit jejich podoba. A to není zrovna ideální situace. Velmi podobné je to se studijní neúspěšností, protože když už si obor třeba prostřednictvím oborových testů zvládne studenta vybrat, tak s ním potřebuje nějak dál pracovat. Pomoci mu s přechodem ze středoškolského do vysokoškolského prostředí – to ale covid téměř znemožnil. Spousta oborů plánovala různá adaptační setkání, která se nemohla konat. Studenti jsou tak svým způsobem odtržení od školy.

Když jsem nad studijní úspěšností uvažoval, kladl jsem si otázku, jestli studentům vyhovuje, jak jim podáváme informace o studiu: jestli je mohou najít nebo jestli jsou obecně dostačující. Vedli jsme o tom dlouhé a bouřlivé diskuse. Nemyslím si, že to děláme špatně, ovšem víme, co cílová skupina potřebuje? Není cestou vypíchnout nějaké konkrétní informace? Studenti třeba hledají, jak se prodlužuje studium. Taková informace ale nikde není, protože neexistuje. Existují jen podmínky pro zápis do dalšího semestru. Musíme jim vysvětlit, že oni hledají nějaký myšlenkový koncept, ale my věci pojmenováváme jinak.

V čem vidíte výzvy do budoucna a co vnímáte jako dosud nedostatečně řešenou agendu?

Rostislav Niederle: Nechci udělovat nevyžádané rady. Ale přece jen zmíním zásadní věc: rozpočet. Do tvorby rozpočtu by rozhodně neměl aktivně či aktivisticky vstupovat orgán, který jej dle zákona následně schvaluje a kontroluje jeho využívání. Budoucí děkan by měl předložit – není to rada, pouze přání – vnitřní normu o pravidlech tvorby rozpočtu, fakultu tím ekonomicky stabilizovat a jednotlivým pracovištím umožnit predikce a dlouhodobější plánování.

Ondřej Jakubec: Když jsem se ujímal funkce, měl jsem možná takovou naivní představu, že proděkan je nějaký deus ex machina, který může svou pravomocí rozhodovat o studijním bytí či nebytí. Legislativní rámec je však daný a nejdůležitější je, aby fungoval tak, jak má. Ukazuje se, že v základních parametrech je nastaven dobře. Úkolem proděkanů je tak uvádět legislativní pravidla do života, naplňovat je, případně korigovat. Jako velkou výzvu pro nové vedení, zvlášť po covidové situaci, pak vnímám rozpočtovou otázku, která je úzce propojena s počty studentů a studijní neúspěšností.

Josef Šaur: Výzvou je určitě studijní neúspěšnost, která se stále vrací jako bumerang. Je to téma, o němž se mluví. Navíc je také silně politické, protože se promítá do rozpočtů. Musíme najít recept, jak studenty nejen dobře vybrat, ale také docílit toho, aby zůstali, respektive pokud už skončí předčasně, aby se tak stalo z objektivních důvodů. Musíme si totiž přiznat, že každý vysokou školu nezvládne. Jsem však také často svědkem situací, kdy student o něco žádá ve špatný čas, a dostane se tak do problémů. Cílem by mělo být, aby studenti fakultu opouštěli až ve chvíli, kdy řekneme, že na to prostě nemají. Nikoliv proto, že se zamotají v šablonách nebo studijních pravidlech. Jako ideální považuji, kdyby se proděkanovi podařilo dosáhnout takové informovanosti, aby se to stávalo co nejméně. Jako další výzvu vnímám postavení garantů studijních programů k vedoucím jednotlivých pracovišť. Je tu spousta lidí, které musíme zkoordinovat, a ukazuje se, že mají odlišné představy o tom, kdo má o čem rozhodovat a nést odpovědnost. A v tom je potřeba udělat jasno.

Z čeho máte radost? 

Rostislav Niederle: Že jsem to přežil. (smích) Ne, vážně. Velké téma tehdy byla hned po mém nástupu do funkce tvorba fakultního rozvrhu – bylo třeba provést systémovou změnu, zavést rozvrhovací program UniTime na jednotlivá akademická pracoviště, tím odstranit závislost na jedinečných vědomostech jednoho konkrétního centrálního rozvrháře a tvorbu rozvrhu do budoucna stabilizovat. Dnes vím, že zavedení takové změny bylo pro akademickou obec patrně příliš direktivní, ale tlačil nás čas, byl už duben, bylo třeba dodržet univerzitní harmonogram. Byla to hektická situace. Do tvorby rozvrhu jsme v tom kritickém období „spadli“ jak já, tak nová vedoucí studijního oddělení. Objevily se nějaké protesty proti administrativnímu zatěžování akademiků, chodil jsem vysvětlovat, příjemné to nebylo. Ale už je to minulost. Co však musím uvést a zdůraznit: pokud se mně ve funkci proděkana něco podařilo, nebylo by to možné bez spolupráce s přátelskými a kompetentními lidmi na studijním oddělení a především doktorkami Helenou Kozlovou a Vlastou Dvořáčkovou.

Ondřej Jakubec: Proděkan je podle mě nejsmutnější, když musí na konci akademického roku podepisovat stohy rozhodnutí o ukončení studia posluchačů fakulty. Pro mě to bylo vždy zdrcující, protože za každým tím papírem je příběh jedince. Naopak jsem měl radost, když se mi podařilo studentům v nesnázích pomoci. Myslím, že funkcí lze projít i se spoustou milých a radostných vzpomínek.

Josef Šaur: Asi že jsem se z toho nezbláznil (smích). Když slyším, že člověk, který už tři roky ve funkci není, říká, že je rád, že to přežil, vidím, že traumatizující vzpomínky jsou hluboko vkořeněné. Nicméně potvrzuji to, co řekl Ondřej Jakubec, že je vždy potěšující, když můžete studentům svým rozhodnutím pomoci a můžete zmírnit nepřízeň osudu, která je postihla.

Článek zahajuje sérii rozhovorů se současným fakultním vedením. Ptali se Ondřej Krajtl a Tomáš Weissar. Redakčně zpracoval Patrik Švec.