Jako proděkan máte na starosti doktorské studium a vědu. O tu se ale dělíte s proděkanem Fasorou, je to tak?

Ano, je to tak. Profesor Fasora se stará o špičkový výzkum a mezinárodní granty, kdežto já se věnuji spíše grantům interním a domácí agendě, statistikám a podobně. K tomu mám ještě na starosti vědeckou radu a kvalifikační růst akademické obce. Doktorské studium zase spadá do agendy studijní, takže jsem vlastně rozkročen mezi dvěma velkými agendami. 

V čem jsou podle vás výhody takto široce rozprostřené agendy?

Myslím si, že jde o velice dobrý manažerský tah současného děkana, který víceméně všechny agendy rozložil tak, aby se překrývaly. Když vidíte do agendy toho druhého, můžete ho snadno zastoupit. Spolupráce s profesorem Fasorou se nám zvlášť vyplácí na univerzitní úrovni, kde jsme na vyjednávání dva, takže si můžeme rozdělit role „hodného a zlého policajta“. (smích) Zároveň díky těmto překryvům vzniká prostor pro diskusi a nezbytnou spolupráci. Domnívám se, že to skutečně funguje a současné kolegium děkana je velice dělné. 

Ovšem debata je nesmírně důležitá pro celou akademickou obec. Dobrým příkladem je fakultní rozpočet, jehož současná metodika vzešla z kolektivních diskusí. Během nich totiž všichni pochopili, že jejich vlastní blaho závisí na míře blaha ostatních. A tato debatní atmosféra se promítla také do změny vztahu vedení a akademického senátu. Osobně bych chtěl ocenit spolupráci s bývalým předsedou Studentské komory Akademického senátu FF MU Stanislavem Hasilem, který mi dokázal vždy signalizovat potíže doktorských studujících. Mohli jsme je tak včas začít řešit, jinak bychom o nich ani nevěděli. Podobný způsob komunikace uplatňujeme i na úrovni neakademických pracovnic a pracovníků a i zde došlo podle mého ke zkvalitnění celé řady pracovních kolektivů. Jejich kompetence se znásobily a je radost s nimi pracovat.

Vraťme se ještě na začátek vašeho proděkanského působení. S jakými plány a představami jste do funkce nastupoval?

Hlavní směr mé činnosti musel samozřejmě vycházet z programu děkana a ze způsobu, jakým nastavil komunikaci a řízení. To je jako v hokeji: je to kolektivní hra a není účelné stavět si partikulární cíle. Osobně jsem si vzal z programu za své nutnost udržet dobrou komunikaci, protože jsem věděl, že bude potřeba proměnit spoustu věcí. A k tomu je potřeba docílit dělné atmosféry, jinak bych se setkal s rezistencí. Myslím, že se to dobře projevilo na úrovni předsedů oborových rad, především při debatách o přiznávání excelentních stipendií doktorským studujícím. Něco je totiž měřitelné, ale vždy dochází na jakousi negociaci, protože výsledky jednoho oboru nejsou srovnatelné s výsledky v oboru jiném. A pak ta práce s administrativou: já jsem velice rád, že jsem mohl spolupracovat s kolegou Žoudlíkem a kolegyní Šefčíkovou. Zvláště kolega Žoudlík, protože byl také doktorand a člen akademického senátu, byl tím, kdo dokázal orodovat za studenty, ale zároveň se smyslem pro nezbytnou pevnost administrativy.

Jak se vlastně proměnilo doktorské studium na fakultě pod vaším vedením?

Kolem doktorských studií se událo několik věcí: některé bylo třeba provést nutně, něco byl jakýsi bonus navíc. Co bylo nutné, to byly přeměny oborů na programy v rámci reakreditací. S tím se však pojila potřeba přesvědčit oborové rady o nutnosti integrování některých roztříštěných oborů do menšího množství programů. Podařilo se to na slavistice a na Historickém ústavu. Do značné míry se také integrovaly, i když trochu jiným způsobem, filologické programy. Vznikly totiž tzv. transverzální přednášky, společné pro několik programů. Zkrátka nyní lépe pracujeme se sdíleným kapitálem, který u nás máme. A souvisí s tím důležitá věc – doktorandi se najednou začali lépe navzájem znát. Ale tyto snahy považuji pouze za začátek a domnívám se, že půjde o důležitý úkol pro budoucí vedení: aby na fakultě vzniklo něco jako doktorandské fórum, kde by si studenti navzájem prezentovali svoji práci, poznávali se napříč fakultou, a aby tu byla fungující doktorandská komunita. Přípravné kroky jsem již zahájil, ale bohužel je zhatil covid.

Druhým důležitým bodem proměny doktorského studia byla konsekventní podpora internacionalizace. Jednak mám na mysli mobilitní stipendia, jednak sdílené doktoráty pod dvojím vedením. 

A poslední změna, kterou bude ještě třeba dotáhnout do konce, je větší integrace doktorandů do badatelských grantů pracovišť. Aby se vytvářely badatelské směry i napříč pracovišti. To jsme nastartovali, ale zbývá ještě spousta práce.

Co naopak příliš nefungovalo, jsou publikační stipendia. Ta bohužel závisela na výši stipendijního fondu, který se poslední dobou značně vyprázdnil. A publikační stipendia měla nižší prioritu než některé jiné stipendijní programy.

Jak si stojí naše doktorské studium v rámci univerzity? Sneseme srovnání s ostatními i nehumanitními fakultami?

Máme nejvíce doktorských studujících po přírodovědecké fakultě, takže nepochybně patříme do čela. Co se týče měřitelných výstupů, řekněme v oblasti cen rektora za vynikající studijní výsledky, každý rok zde nalezneme i někoho z filozofické fakulty. Umíme tedy nabízet excelentní výzkumné výstupy. 

Dobře to nedávno na zasedání akademického senátu vyjádřil profesor Knoz, když řekl, že kvalita myšlení je dobrá, nebo špatná. A je jedno, jestli je na humanitních, nebo nehumanitních oborech. A mezi námi, kdybyste si přečetli některé spisy filozofa Petříčka, tak ten jasně ukazuje, že rozdíl mezi exaktním a tím, čemu říkáme neexaktní myšlení, není v metodologii nijak velký.

Jistý komplex méněcennosti v nás může vzbuzovat spíše vnější hodnocení, které určuje finanční toky a které je nastaveno často pro některé humanitní obory nevýhodně, neboť se nemohou měřit s exaktními vědami v metrikách mainstreamových publikačních databází. Ovšem rád bych zdůraznil, že humanitní obory, právě i pod tlakem exaktních věd, mají neuvěřitelnou schopnost adaptace. Na jednu stranu chápu, že to občas máme tendenci brát úkorně, ale na druhou stranu, když se ublíženě uzavřeme do ghetta, je to cesta do pekel.

Co se týče konfrontace na univerzitní úrovni, nemyslete si, že bychom hráli nějaké druhé, třetí housle. Naopak se domnívám, že se kolegovi Fasorovi podařilo velice dobře prodat ten náš symbolický fakultní kapitál. Například se mu podařilo prosadit, aby byly do rozpočtových metodik započítávány rovněž monografie. Hodně se to pak promítá také do té druhé oblasti, kterou mám na starosti – habilitačních a profesorských řízení. Jestliže máte dobře nastavena kritéria, jestliže vám dobře pracuje vědecká rada, tak se to vrátí. Už dlouho se nestalo, že by naše kandidátky a kandidáti na profesuru před univerzitní vědeckou radou čelili výtkám na nedostatek publikací, naopak, v poslední době procházejí s lepším skóre než kandidáti jiní. 

Mimochodem například podpora habilitací byla jednou z prvních věcí, kterou jsme zavedli hned v roce 2014. Celkem bylo podpořeno 38 odborných asistentů, z čehož už máme jednoho profesora, 12 habilitovaných a 11 habilitací bude podáno tento rok. Navíc naši akademici nedávno získali velice prestižní mezinárodní granty. To všechno jsou ukazatele toho, že si nestojíme vůbec špatně.

Takže lze říct, že ze svého proděkanského křesla budete odcházet spokojený?

To bych zase takhle neřekl. Je to totiž cesta, na které se něco podaří více, něco méně, ale není možné se zastavit. Proto je hlavní nastavit dobře směr. A to se, doufám, podařilo, především směrem k mezinárodní prestiži našeho výzkumu, jak už jsem se zmiňoval.

Kdybyste mohl kouzelnou hůlkou udělat ještě několik změn, které by doktorskému studiu a vědě na fakultě prospěly, co by to bylo?

Já těm kouzelným proutkům moc nevěřím, ale líbilo by se mi, kdyby fakulta disponovala vyššími finančními prostředky, aby třeba i doktorandům poskytla vyšší stipendia, zbavila je existenčních obtíží a vytvořila podmínky pro to, aby se skutečně mohli věnovat doktorátu a nemuseli se uskromňovat. Protože ten inteligenční potenciál máme opravdu velký, ale často nám studenti končí právě z existenčních důvodů. Druhá věc, která není zcela dořešena a která s tím souvisí, je situace našich doktorandek, které často stojí před rozhodnutím, zda se věnovat rodině, nebo vědě.

Máte na závěr rozhovoru nějaký vzkaz, poselství budoucím generacím?

To po mně nechtějte. Jestli ti, co přijdou po nás, naznají, že jsme něco dělali dobře, tak v tom zajisté budou pokračovat, ale dají tomu zase novou náplň. V tom vlastně vidím tu nejlepší cestu, ve změně. Protože jakmile se člověk uzavře do daných schémat, není to dobře.

Článek je součástí série rozhovorů se současným fakultním vedením. Ptali se Ondřej Krajtl a Tomáš Weissar.