V budoucnu obstojíme jen tehdy, když dokážeme využít zkušenost s online provozem

S jakými plány a představami jste se před sedmi lety ujímal funkce proděkana pro zahraniční vztahy? 

Na filozofické fakultě už tehdy existovala významná tradice zahraniční spolupráce, nepředstavoval jsem si tedy žádnou velkou revoluci. Součástí mých plánů bylo zlepšit nabídku předmětů a vůbec celých programů v angličtině a nabídku programů typu double degree. Kromě toho jsem pomýšlel na vybudování nabídky pravidelných letních škol. To vše se v programu objevilo a postupně jsme na tom také pracovali.

Jak se to dařilo?

Z pozice proděkana jsou toto všechno do značné míry záležitosti, které spočívají v nabízení příležitostí a podpory, ovšem samotná realizace pak leží na jednotlivých akademických pracovištích. Za nekonečnou výzvu pro vedení proto považuji informovanost. I když jsme se snažili maximálně, například zavedením pravidelného elektronického newsletteru, zpřehledněním nabídky na webu, zveřejňováním v zápisech, přece se vždy našel někdo, kdo by se třeba i byl zapojil, ale nabídka k němu nedoputovala. Nakonec ovšem i tradiční kategorie zahraniční spolupráce typu IRP „hostujících profesorů“ zaznamenávaly postupně nárůst řešitelů.

Mezi výraznější úspěchy však patří zřetelný nárůst studentů v anglických programech. V roce 2017, než tato problematika přešla do gesce zahraničního oddělení, jsme měli zapsané dva studenty. O tři roky později už jsme přesáhli třicet, posunuli jsme se tedy od jednotek do desítek. Stojí za tím nekonečná individuální komunikace s uchazeči spolu s ne desítkami, ale stovkami e-mailů sem a tam, protože zahraniční uchazeči potřebují skutečně individualizovanou a kulturně citlivou péči. Totéž se pak týká i studentů, kteří už k nám do anglických programů nastoupili, a jsem rád, že i toto přešlo do agendy zahraničního oddělení.

Z čeho máte osobně největší radost?

Musím říct, že největší radost mám právě ze zahraničního oddělení. Myslím si, že jakýkoliv funkcionář typu proděkana může být výkonný jen podle toho, jaké má pod sebou lidi. A já jsem na ně měl obrovské štěstí. V současné době naše oddělení nabízí naprosto profesionální servis ve všech oblastech, kterým se věnuje, ať už jsou to mobility, propagace anglických programů anebo servis zahraničním studentům. Práce s kolegyněmi je mimořádně příjemná i lidsky.

Zvláště mne těší nové letní školy, které se podařilo uvést do života. Vznikla letní škola o našem středoevropském prostoru a zrodu modernity Central Europe: A Birthplace of Modernity, což je téma, které je pro řadu zahraničních studentů lákavé. Nebýt covidu, letos bychom pořádali šestý ročník. Za tu dobu se již podařilo sestavit stabilní tým lektorů, kteří odvádějí kvalitní práci. Průběžně jsme také vytvářeli rámcové podmínky pro vznik obdobných akcí na jednotlivých ústavech. Letní školy mají totiž velký význam: když k nám zahraniční účastníci na takové akce přijedou, tak si prohlédnou, jak to u nás vypadá, jak tu učíme, jak to tu máme krásné, a třeba se rozhodnou u nás nakonec studovat. A i kdyby ne, jejich pozitivní zkušenost pak pomáhá šířit dobré jméno fakulty a univerzity. To je velká přidaná hodnota těchto aktivit.

Když už jste zmínil covidovou krizi – jak moc se podepsala na zahraniční agendě fakulty? Přinesla jen problémy s cestováním, nebo i nějaká pozitiva?

Nepochybně najdeme celou řadu dobrých zpráv. Sám jsem byl při sestavování výroční zprávy překvapen, že i navzdory situaci se uskutečnila více než polovina plánovaných studentských mobilit. Navíc díky tomu, že jsme kompletně přenesli výuku do online prostoru, jsme do ní mohli zapojit i studenty, kteří se k nám zapsali, ale fyzicky nemohli přijet. Nakonec tedy měli semestr stejný jako všichni ostatní. A já si myslím, že ta zkušenost, kterou jsme získali, a dovednosti, které jsme si zejména díky týmu CIT osvojili, to vše je pro nás nesmírně cenné a do budoucna bude vhodné si toto know-how pro určité situace ponechat: vstřebat ty impulzy a umět je kreativně a efektivně využít, ať už jde o časovou flexibilitu a úsporu, nebo o uhlíkovou stopu. Ale přineslo nám to třeba i typy cvičení, které lze se studenty dělat online, ovšem prezenčně ne, a také možnosti nové formy internacionalizace v podobě virtuálních mobilit, COIL kurzů a podobně. Často jsem byl svědkem různých diskusí, z nichž vyplývalo, že jen to, co je prezenční, je skutečně dobré, a že vše, co je online, patří čertu. A to si opravdu nemyslím. Naopak se domnívám, že do budoucna budou moci obstát jen takové instituce, které dokážou tyhle impulzy přijmout a vhodně je rozvíjet.

Které vaše představy o rozvoji agendy zahraniční spolupráce se nenaplnily?

Za svůj neúspěch považuji, že jsem nepřesvědčil zbytek vedení, že pobyt v zahraničí je z hlediska osobnostního růstu cennější než výborný prospěch. Narážím teď na rozdělení prostředků na stipendia – osobně bych více peněz věnoval stipendijním programům na podporu mobilit. Nicméně jsem rád, že se alespoň podařilo rozšířit jejich nabídku a zpřesnit jejich legislativní ukotvení.

Také si myslím, že by bylo záhodno odstraňovat překážky pro mobility na straně kurikula jednotlivých programů. Často je totiž nastaveno tak, že není možné vyjet do zahraničí, aniž by student musel prodlužovat studium. Řešením by mohl být například centrálně stanovený mobilitní semestr napříč fakultou. To už je ovšem značný zásah do aktuálně zažité autonomie jednotlivých programů, která má samozřejmě své opodstatnění, protože prostředí na fakultě je opravdu velice různorodé. Přesto se domnívám, že by bylo dobré o tom neustále debatovat a směřovat k nějakému konsenzu.

Optimističtější představy jsem měl také ohledně počtu anglických studijních programů, které by mohly v průběhu mého funkčního období vzniknout. Např. v bakalářském stupni mě vyloženě mrzí, že máme zatím jen jeden program, i když další dva jsou alespoň v procesu akreditace. Ale opět – je to oblast, kde má proděkan pouze motivační roli. A já chápu kolegyně a kolegy, že v kontextu mnoha jiných povinností a záležitostí, které řeší, je velice náročné se pustit do akreditace nového programu v angličtině.

Poslední, co ještě vnímám jako velký dluh fakultní veřejnosti a co bych ještě rád odčinil, je problematika dvojjazyčné komunikace. Myslím si, že jsme měli už mnohem dříve začít důležité dokumenty a zásadní informační sdělení překládat do angličtiny. A obecně znalost angličtiny a schopnost provozu na mezinárodním poli by se měly stát do budoucna normou pro všechny na fakultě.

Novinkou letošního roku je Cena děkana za přínos zahraniční spolupráci, jejímž jste iniciátorem. Jaká byla motivace pro vznik tohoto ocenění?

Díky, že to připomínáte – prostě jsem si uvědomil, že zahraniční spolupráce je záležitost, kterou neustále píšeme do strategických dokumentů a o které tvrdíme, že nám na ní velmi záleží, ovšem na symbolické rovině ji vůbec neoceňujeme. A proto jsem se rozhodl navrhnout panu děkanovi, abychom současné portfolio cen takto rozšířili.

Do vaší agendy patří i spolkový život na fakultě. Jak jej hodnotíte?

Na spolkový život na fakultě jsem opravdu hrdý. Záhy po nástupu našeho vedení vznikl nový stipendijní program na podporu spolkové činnosti, který se opravdu vydařil. Aktuálně běží již jeho čtrnácté kolo, přičemž během těch minulých vznikla celá řada zajímavých kulturních i odborných počinů. Spolkový život považuji za opravdu zásadní součást studentského života. A to neříkám jen proto, že jsem se v jednom spolku seznámil se svojí ženou. (smích) Ve spolcích je opravdu úplně jiná mezilidská dimenze akademického života, která je strašně důležitá.

Kterou ze získaných zkušeností v pozici proděkana byste rád předal novému vedení i celé akademické obci?

Jsem přesvědčen, že je nezbytné mít respekt k mnohotvárnosti a různorodosti naší fakulty. To téma se vrací v nejrůznějších diskusích dnes a denně, zejména při nastavování všelijakých kritérií a priorit fakultního života. Ale zároveň není možné, aby došlo k nějaké fragmetarizaci fakulty jako celku. Naopak musí fungovat jako jeden organismus. Je to možná banální myšlenka, ale domnívám se, že je vhodné si ji neustále připomínat.

Článek je součástí série rozhovorů se současným fakultním vedením. Ptali se Ondřej Krajtl a Tomáš Weissar.