Často si vybírám témata, která vypadají na první pohled nedůležitě

V rámci svého studia dějin umění se specializujete na pozdní antiku. Proč jste si vybrala zrovna toto období?

Je to trochu paradoxní, ale původně mě zajímalo spíše moderní a současné umění. Bavily mě například performance a akční umění za socialismu spojené s normalizační dobou. Ovšem student je skoro vždy formován samotným studiem a svými učiteli. Proto jsem si nakonec vybrala pozdní antiku a raně křesťanské umění. Toto období mi přišlo nesmírně enigmatické, jako tomu někdy bylo právě i v dílech moderního umění, které mám ráda. Ze začátku jsem proto měla v plánu najít cestičky, které by obě etapy propojily. Později mě ovšem začaly zajímat architektonické prostory.

Vaše magisterská práce se ovšem nevěnuje architektuře, ale hřebenům a jejich využití v období pozdní antiky. Jak jste se dostala k tomu tématu?

Na začátku magisterského studia jsem si myslela, že budu pokračovat v problematice malých staveb, o kterých nikdo moc neví. To totiž dělám často. Najdu si témata, která vypadají na první pohled nedůležitě, jako pouhá část většího celku. Obvykle je totiž lidé bez většího zájmu přejdou. Poté mi ovšem profesor Foletti, vedoucí mé práce, představil projekt doktora Philippa Cordeze, který se nyní mimo jiné zabývá také středověkými hřebeny. Cordez řekl, že období pozdní antiky je díra, kterou zatím nikdo neřeší. A tak to na mě vlastně spadlo (smích).

Jestliže se jedná o svým způsobem přehlížené téma, měla jste k němu dostatek pramenů?

Primárních pramenů moc není. Existují sice texty z devátého století a těch následujících, ty ovšem nezapadají do období pozdní antiky. Když už něco je, tak kupříkladu Plinius, Seneca nebo Tertulián. Tyto úryvky mi ovšem moc nepomáhaly, plánovala jsem pracovat na hřebenech z pohledu liturgického využití. To je ovšem doloženo právě až od devátého či desátého století, kdy jáhnové česali celebranty mše, aby je mentálně i fyzicky očistili od nejrůznějších démonů a špatných myšlenek.

Jakým konkrétním tématem jste se tedy nakonec zabývala?

Ivan Foletti přišel s myšlenkou, že hřebeny mohly být používány během křtu. Iniciační rituály jsou totiž tématem, které v Centru raně středověkých studií řeší celá výzkumná skupina. Právě tento kontext pozdně antických hřebenů jsem se nakonec snažila ve své práci dokázat. Popravdě, nejprve mě to trochu překvapilo. Osobně jsem je měla spojené spíše s funerálním prostorem, vzhledem k tomu, že dodnes přetrvávají tradice, kdy jsou lidé před pohřbem upravováni tak, aby ve svém posmrtném životě vypadali co nejlépe. To potvrzují i některé texty nejen z křesťanského, ale i například islámského prostředí. Proto mi tato moje úvaha přišla logičtější.

Co vás nakonec přesvědčilo?

Čím více textů jsem přečetla, tím mi teorie o křtu přišla reálnější. V tomto momentě podle mě přichází úskalí, které minimálně jednou zažije asi každý akademik, který studuje pozdní antiku a epochy, ze kterých se nedochovalo tolik pramenů. Člověk si musí sám v sobě ujasnit, že nevypráví pohádky. Nemůžeme si vytvořit teorii a následně k ní hledat prameny. Člověk by měl mít nejprve prameny a teprve poté k nim vytvořit teorii. Často ovšem tíhneme spíše k prvnímu případu.

Odkud jste čerpala materiály k práci?

S přístupem k materiálům a hledáním pramenů jsem se trochu potýkala. Hřebeny totiž nejsou kvůli svým menším rozměrům nikdy shromážděny na jednou místě. Pokud je dále nespecifikujeme, jsou nacházeny úplně všude. Skoro každá archeologická vykopávka najde hned několik kusů. Ovšem nikdo je nikdy neřešil z pohledu dějin umění. Tím, že se najdou v mnoha zemích, tak si je každá z nich vystaví do vlastního muzea, dá do různých tematických výstav, aby se v nich objevily alespoň nějaké exponáty tohoto charakteru. No a vzhledem k tomu, že já osobně řeším pouze slonovinové hřebeny s křesťanskými motivy, bylo pro mě v rámci projektu strašně důležité získat grant Masarykovy univerzity a za těmito předměty do zahraničí vyjet. Sama bych na to totiž neměla dostatek financí. Měla jsem v plánu zkoumat exponáty z Řecka, Turecka, Maďarska, Německa, Francie, Itálie a dalších zemí.

Stačil by grant na výlohy k procestování všech těchto zemí?

Částečně ano. Byla jsem připravená, že by mi pokryl jen cestu a část výdajů bych si zaplatila sama. Výše grantu byla šedesát tisíc, zvládla bych minimálně Německo, Francii, Belgii a Itálii. Tyto čtyři základní státy pro mě byly nejdůležitější. Bohužel jsem kvůli pandemii covidu-19 uskutečnila jen malou část z původních plánů. Navštívila jsem Německo, kde mi v Centrálním institutu dějin umění v Mnichově umožnili najít spoustu informací, a poté Maďarsko. V muzeích bych toho ovšem našla mnohem víc, obvykle mívají další dodatečné materiály, nějaký archiv. Bohužel to ale nebylo možné.

Jak těžká pro vás byla celá situace zaviněná covidem-19? Jak se zdá, narušil vám většinu plánů.

Nejdřív jsem z toho byla hodně špatná. I když jsem nakonec objevila spoustu věcí, o to víc mě snad celá tato situace mrzí. Když si představím, kolik jsem toho ještě mohla najít! Samozřejmě jsem napsala do všech muzeí, která mi chyběla, a musím říct, že všichni byli nesmírně milí. Poslali mi velmi kvalitní fotografie vybraných hřebenů a k tomu spoustu dalšího materiálu. Nyní vše skládám do takového obrovského korpusu, který bude završením mé práce.

Máte v něm pouze slonovinové hřebeny s křesťanskými motivy? Nebo i jiné typy?

Korpus jsem vytvořila proto, abych se mohla dotknout i hřebenů a materiálů, které primárně neřeším. Mám zde předměty ze dřeva nebo z různých kostí, takže kupříkladu z parohů, rohů nebo některých částí prasete. Poté jsou tu hřebeny s nápisy, u kterých není zcela jasné, jak je rozluštit. Například nápis Žij ve štěstí mohl být připomínkou k víře, ale mohl také sloužit k funerálnímu účelu.

Myslíte si, že se vám podařilo potvrdit hypotézu o rituálním užití hřebenů během křtu?

Osobně si myslím, že kdyby mě chtěl někdo brát za slova, tak se mu to podaří. Ovšem našla jsem několik textů, které naznačují, že hřebeny mohly být používány v prostoru, kde křest probíhal. Na to poukazují i samotná vyobrazení na hřebenech a v prostorách, kde se odehrával křest nebo určité baptistální či předbaptistální úkony. Jsou zde výjevy, které mluví o spáse, o přechodu z jedné sféry do druhé, naznačují určité znovuzrození. Je to například zmrtvýchvstání Lazara nebo přeměna vody ve víno. Stejná vyobrazení, která se opakují na hřebenech, najdete i v baptisteriích nebo nartexech kostelů, které používali neofyté k učení. Tyto výjevy se shodují s tím, čemu byli tito neofyté učeni a jak je měli vizuálně pochopit. Navíc se objevují i v prostorách bazilik, kam nově příchozí křesťané vstupují po křtu a kde jsou svědky liturgie a mše.

Plánujete v projektu pokračovat i nadále?

Ráda bych. Ačkoliv existují české archeologické skupiny, které hřebeny zkoumaly, jsou to výzkumy z čistě archeologického pohledu. V nich se sice naznačuje, za jakým účelem mohly být vyrobeny a použity, ovšem z našeho pohledu ne až do takového detailu, jaký by si zasloužily. Proto mám i určitý pocit zodpovědnosti. Chci ukázat, že hřebeny a další marginalizované předměty mají smysl, a to i na našem území. Bylo by krásné si o tom napsat nějaký krátký článek.

Váš projekt byl podpořen grantem GA MU. Jak složité ho bylo získat?

Bylo to pro mě dost hektické období. Poté, co jsem dokončila bakaláře a nastoupila na magistra, mi profesor Foletti řekl, ať si vymyslím téma a zkusím grant. Když jsem se konečně rozhodla, že zpracuji hřebeny, přišla otázka, jak vlastně toto téma podat, aby bylo zajímavé pro náš obor a mezi ostatními projekty vůbec. Vzhledem k tomu, že je to celouniverzitní grant, bylo dost těžké si ujasnit, proč má můj výzkum v porovnání s ostatními smysl. Byly tam neskutečně zajímavé návrhy, například slečna hledající enzym chránící před rakovinou. Projekt jsem ovšem napsala a podala žádost s tím, že to alespoň zkusím. Zábavné je, že mi nejprve přišlo rozhodnutí, že jsem neuspěla. Až poté, co už ostatní řešitelé dostali peníze, mi přišla zpráva z oddělení, že se spletli a grant jsem dostala.

Spolupracujete na cyklu přednášek StředověC JinaX. V něm proběhla i vaše přednáška Není rituál jako rituál. Můžete nám cyklus blíže představit? 

Přednášky pořádáme každý semestr společně s profesorem Folettim a kolegyní Pavlou Tichou. Obvykle se uskutečňovaly v naší seminární knihovně na Veveří. Byl to prostor pro studenty, kteří tak měli možnost představit své práce, naučit se mluvit a předávat informace. Je to vlastně i šance poznat sám sebe a zjistit, co a jak chceme předat širší veřejnosti. Navíc to opravdu začalo jako face-to-face přednáška, takže pokud jste chtěli něco o daném tématu slyšet, museli jste přijít, vidět se s ostatními, debatovat s nimi. Nakonec se zašlo na pivo a byl to hrozně příjemný večer.

Jak to změnil koronavirus?

Byla to pro nás extrémní výzva. Nejdříve jsme z toho byli dost v šoku. Přišlo nám, že online formát postrádá smysl a nejde dohromady s celým naším konceptem. Nevěděli jsme, jestli na ně někdo bude koukat, navíc to pro nás nebylo technicky jednoduché. Paradoxně nám dal první impulz Ivan Foletti, a to i přes svůj odpor k moderním technologiím a sociálním médiím. K našemu překvapení ovšem online formát návštěvnost dost navýšil. Doteď jsme si mysleli, že pozdní antika a středověk jsou období, která širokou veřejnost tolik nezajímají. YouTube nás o tom donutil přemýšlet trochu jinak. Hodně to ovlivnil i profesor Foletti, který má širokou základnu fanoušků. Kdykoliv vede přednášku on, má až tři tisíce zhlédnutí.

Jaké máte plány nyní?

Rozhodli jsme se, že se vrátíme k přednáškám v knihovně, které ovšem budeme zároveň promítat na YouTube. Tento semestr bude navíc speciální, oslavíme totiž desetileté výročí. Začne již tradičně profesor Foletti s přednáškou o tom, zdali je, nebo není středověk dobou temna. 

A mimo StředověC JinaX?

Centrum raně středověkých studií, kde pracuji, uzavřelo smlouvu s ČT art. Připravujeme taková krátká pětiminutová videa o určitém objektu ze středověku. Kromě samotného tématu je představena určitá cesta, která jej spojuje se současností. Od třetího dílu už toto povídání zpracovávám já.