Soudržnost lze v posledních měsících nejen v tuzemském prostředí pozorovat častěji než kdy dříve: mimo jiné v souvislosti se stále trvající pandemií nebo třeba ničivým tornádem na jihu Moravy. Co vás konkrétně vedlo ke zkoumání tohoto společenského jevu?

Chtěli jsme zjistit, jak na sociální soudržnost působí hrozba mezinárodního terorismu, respektive ohrožení jinou skupinou, a také hrozba přírodní katastrofy. Zároveň jsme chtěli sledovat, jak se lidé, kteří nejsou žádnému ohrožení vystaveni, přirozeně sdružují. Zajímalo nás, co vlastně sociální soudržnost znamená na behaviorální úrovni, jak se projevuje a buduje. Jak se dosud neznámí lidé začnou sbližovat a budovat mezi sebou sociální pouta. Navázali jsme na řadu existujících výzkumů, z jejichž závěrů plyne, že spolu lidé v nebezpečných situacích více spolupracují a častěji se sdružují do skupin. Chtěli jsme proto ověřit, jestli k tomu skutečně dochází a jestli to jsme schopni simulovat v laboratoři.

Potvrdil se váš předpoklad? Vede vnější hrozba k větší mezilidské soudržnosti?

Myslím, že ano. Důležité je ale říct, že to, jak na koho hrozba působí, je ovlivněno mnoha faktory. Kupříkladu hrozba mezinárodního terorismu aktivizovala zejména muže, u kterých jsme pozorovali větší fyzickou aktivitu při řešení hrozby. Koresponduje to s teoriemi evoluční psychologie, které se snaží vysvětlit, proč se válečných konfliktů účastní především muži.

Je s ohledem na to možné říct, že se podařilo potvrdit obecný úzus o něžnosti ženského pohlaví?

Nemyslím si. Naopak jsem přesvědčen, že výzkum něco takového ani nenaznačuje. Sledovali jsme rozdíly mezi pohlavími, přičemž se ukázalo, že vnější hrozba sice aktivizovala obě pohlaví, ale u mužů byl ten efekt silnější. Tady je však důležité zdůraznit, že jsme sledovali široké vzorce. Samozřejmě, že mnohé ženy byly aktivnější než někteří muži. Naše závěry proto vycházejí z toho, jak obecně hrozba působila na asi osm stovek lidí, kteří se účastnili výzkumu.

Hrozba terorismu vyvolala silnější odpověď u mužů. Jaký efekt jste pozorovali v souvislosti s hrozbou přírodní katastrofy?

Podobně jako u hrozby terorismu: nicméně v tomto případě byl efekt u mužů i žen zvýšený obdobně.

Jak se vlastně zkoumá něco tak abstraktního jako sociální soudržnost?

Využili jsme k tomu zařízení, které se jmenuje sociometrický badge (na titulní fotografii, pozn. red.). Vyvinuli ho kolegové z Massachusetts Institute of Technology v USA. Jedná se o digitální zařízení velikosti chytrého telefonu. Každý z účastníků výzkumu si zařízení zavěsil na krk, díky čemuž jsme dokázali zaznamenávat, jak se od sebe lidé vzdalují nebo jak synchronizují své pohyby. Jak se na sebe dívají, jak dlouho na sebe mluví či jestli se v tom střídají. Umožnilo nám zachytit komplexitu sociální interakce.

V každé zemi jsme do laboratoře pozvali čtveřice lidí a náhodně je rozdělili do tří skupin. V jedné četli článek o konferenci zabývající se hrozbou mezinárodního terorismu, v další o konferenci týkající se hrozby přírodní katastrofy a poslední skupina četla text o konferenci na nezajímavé téma. Úkolem každé skupiny bylo vybrat reprezentanty státu, kteří je budou na konferenci zastupovat.

Takže čtveřice vybírala reprezentanta ze svého středu?

Vybírali ze seznamu šesti předem připravených kandidátů. Každá osoba v jedné skupině měla o kandidátech jiné informace, které se navzájem doplňovaly. Cílem bylo stimulovat skupiny k interakci a sdílení informací. K rozhodnutí jim také měly pomoct různé materiály rozmístěné po laboratoři. Na výběr kandidátů měly skupiny dvacet minut a právě během těchto dvaceti minut jsme měřili proces vytváření sociální soudržnosti.

Výzkum jste realizovali v šesti různých zemích po celé planetě. Zaujalo mě, že jsou vcelku dost vzdálené od středoevropského prostoru. Proč?

Hypotézu jsme chtěli testovat napříč kulturami, abychom předešli tomu, že výsledky získané v jednom kulturním prostředí budou generalizovány pro celé lidstvo. Kultury jsme vybírali jednak podle pragmatických možností, jednak aby také reprezentovaly širší kulturní diverzitu. Konkrétně jsme zvolili Brazílii, Španělsko, Mauricius, Singapur, Nový Zéland a Japonsko.

Když jsem nad výzkumem přemýšlel, vnímal jsem na jedné straně v mnohém solitérní Čechy, na druhé straně pak Američany, kteří na mě působí spíše familiárně, tudíž bych u nich čekal větší tendence ke spolupráci. Předpokládal jsem, že jste srovnávali třeba tyto dvě skupiny.

Toto samozřejmě můžeme předpokládat také u populací, které jsme do výzkumu zahrnuli. Když třeba srovnáme, jak se k sobě přibližovali lidé ve Španělsku a Japonsku, tak vidíme předpokládané rozdíly. Je to jeden z důvodů, proč výzkum zahrnuje širokou kulturní variabilitu. Efekt, který jsme testovali, by však měl být přítomný jak v populacích, které jsou zvyklé na značnou proximitu, tak také v těch, kde je tradičně žádoucí od druhých udržovat určitý odstup.

Jaké největší rozdíly jste mezi lidmi z různých zemí zaznamenali?

Singapur byl v mnoha ohledech výjimečný – lidé se k sobě přibližovali nejméně, ale na druhou stranu vyjadřovali největší ochotu za svoji zemi bojovat. Musím ale podotknout, že náš vzorek nebyl reprezentativní, proto na základě našich dat nelze říci, že jedna kultura je soudržnější než druhá.

Lidstvo se téměř dva roky potýká s pandemií a v mnoha zemích včetně Česka lze sledovat poměrně silné projevy soudržnosti. V té souvislosti se nabízí otázka, jestli je to odraz nějakého dominového efektu, nebo spíše určitých vrozených predispozicí. Zabývali jste se i tímto?

Myslím, že správná odpověď je obojí. Určitě na tom má podíl lidská přirozenost. Evoluční teorie predikují, že konflikt nebo ohrožení dokážou lépe překonat ty skupiny, které se dokážou semknout. Tato tendence je v lidech zakořeněná, protože je evolučně výhodná. Na druhou stranu nemusí být nutně výhodná pro každého jednotlivce: na jeho rozhodnutí zapojit se do skupinové činnosti může mít vliv i okolí. Ať už je to věk nebo společenská prestiž lidí, se kterými se stýká. Člověk se pak snaží přebírat jejich chování. Tomuto tématu se věnují další výzkumníci v naší laboratoři.

Z toho vlastně vyplývá, že s lidmi lze v otázce soudržnosti do určité míry manipulovat…

Domnívám se, že ano. Záměrným vyvolání pocitu ohrožení se mohou lidé snažit ovlivnit chování druhých určitým směrem. V našem výzkumu jsme to však nezohledňovali.

Když se vrátím na začátek, zmínil jste, že vaším cílem bylo odhalit, jak funguje proces budování sociálních pout. K čemu jste nakonec došli?

Data naznačují, že hrozby aktivují proces vytváření sociální soudržnosti: lidé, kteří hrozbu pociťovali jako významnější, k sobě například byli blíže a více napodobovali své pohyby. To je v souladu s podvědomou snahou sblížit se s jinými lidmi. Nicméně je potřeba říci, že se jedná o jeden z prvních výzkumů, který se procesem budování sociální soudržnosti zabýval na podvědomé úrovni. Je tak úkolem dalších výzkumů, aby tato naše tvrzení ověřily.