Křesťané v Číně? Bojují s kulturním a politickým tlakem

Vaše diplomová práce se zabývá situací křesťanských skupin v čínských totalitních společnostech. Můžete nám ji trochu přiblížit?

Původní záměr byl napsat práci o Tchaj-wanu, kde jsem dělala historický výzkum zaměřený na dobu stanného práva. Ovšem v rámci druhého studia jsem vycestovala do Čínské lidové republiky, kde jsem plánovala terénní výzkum. Nacházela jsem zde paralely mezi tím, co se dělo na Tchaj-wanu v období stanného práva, a tím, co se děje v současné Číně. V obou případech jde o křesťanskou skupinu, čínský kontext a totalitní režim. Vnější podmínky jsou si velmi podobné. Zkoumané křesťanské skupiny se ovšem k totalitnímu režimu stavěly odlišně.

O jaké náboženské skupiny se jednalo?

Zkoumala jsem presbyteriánskou církev na Tchaj-wanu a Vlastenecké sdružení čínských katolíků v Čínské lidové republice. Ukázalo se, že obě skupiny čelí nebo čelily v čínském totalitním kontextu dvěma tlakům. První je kulturní tlak neboli nutnost přizpůsobit se lokální kultuře. Pokud mluvíte s Číňany, kteří nejsou křesťané, tak při odkazování na křesťanství často uslyšíte slovo, které se doslova překládá jako „cizí náboženství“. Je to něco, čeho jsou si místní kněží a misionáři vědomi. Proto se snaží víru přizpůsobit lokální kultuře, aby byla co nejatraktivnější pro dané publikum.

Co je tím druhým tlakem?

To je politický tlak, který je vyvíjen v rámci daného totalitního režimu. Mluvíme tedy o Kuomintangu na Tchaj-wanu a o komunistické straně v Číně. Ukázalo se, že tlak nutící k přizpůsobení se lokální kultuře je sdílený a obě strany se mu poměrně úspěšně snaží nebo snažily vyhovět. Politický tlak je však mnohem komplikovanější. Podle mých výsledků náboženská skupina přistupuje ke kooperaci s totalitním režimem, dokud jí to zabezpečuje výhody, které vedou k jejímu zachování a přežití. Pokud je ovšem tlak příliš silný a kooperace není možná, pak je velká pravděpodobnost, že přejde do přímé opozice. I ta totiž může vést k nárůstu věřících.

Práci máte rozdělenou na dvě části: jednak řešíte situaci na Tchaj-wanu, jednak v Číně. Můžete nám popsat, jak se s těmito tlaky vyrovnávaly křesťanské skupiny v jednotlivých zemích?

Obě skupiny mají jako hlavní cíl misionářskou činnost. I presbyteriáni byli zpočátku prorežimní. Snažili se hledat cesty, jak s totalitním režimem spolupracovat, přestože s ním nemuseli přímo souhlasit. Vezměme si jako příklad období japonské okupace Tchaj-wanu. I tehdy zde byl velmi silný politický tlak, ale spolupráce byla pro presbyteriány přínosná. Před příchodem Kuomintangu byli presbyteriáni jediná povolená nejaponská křesťanská skupina na Tchaj-wanu, která tudíž neměla žádnou konkurenci. Ale společně s Kuomintangem přišlo z pevninské Číny velké množství misionářů z různých denominací. Vůdce strany Čankajšek byl metodista a podporoval příchod dalších skupin, které se staly přímou konkurencí presbyteriánů. Ti měli navíc další konflikt s režimem kvůli tomu, že se snažili používat lokální jazyky. To křesťanské skupiny z Číny neměly důvod dělat –⁠ a podporovaly režim, který jako státní jazyk propagoval pouze čínštinu, s čímž měli presbyteriáni problém.

K čemu tato situace vedla?

Všechny tyto okolnosti vedly k tomu, že se presbyteriáni dostali do silné opozice vůči režimu. Zároveň se stali velmi populárními, jelikož už nebyli pouze náboženskou skupinou, ale také představiteli odporu. To přispělo k velkému přílivu nových věřících. A ačkoliv v současnosti tvoří presbyteriáni velmi malé procento obyvatel, v tchaj-wanském kontextu jsou dodnes známí jako zastánci demokratizace a opozice vůči totalitnímu režimu. Je to ovšem proces, který podle mého názoru souvisí s tím, že se snažili o kooperaci, která ovšem nefungovala, proto neměli v rámci vlastního přežití moc na výběr.

Čím jste se zabývala ve druhé části práce?

Sledovala jsem, co se děje v současné Čínské lidové republice v souvislosti se sdružením čínských katolíků. Ti jsou jako náboženská skupina režimem povoleni čili je pro ně spolupráce s ním momentálně výhodná. Být nepovolenou skupinou v Číně znamená silné pronásledování. I povolené skupiny čelí značnému oklešťování náboženského života, neexistuje zde skutečná náboženská svoboda. Z rozhovorů s místními kleriky bylo jasné, že si jsou vědomi problémů, které v zemi jsou. Ale je pro ně výhodnější režimu neodporovat než jít do opozice, což by pro ně znamenalo vymizení z veřejného prostoru či úplné ukončení činnosti.

Je sdružení katolíků jedinou povolenou křesťanskou církví v Číně?

Ještě je zde protestantské sdružení. Povolení tedy mají katolíci a protestanti, kteří jsou přímo pod vedením komunistické strany. Existují i křesťanské denominace, které nejsou schválené. Dlouho dobu fungovaly v takové šedé zóně. Vědělo se, že existují, ale nikomu to nijak zvlášť nevadilo. To se ovšem změnilo za vlády prezidenta Xi Jinpinga, který v rámci náboženské politiky velmi přitvrzuje. V roce 2017 vyšlo nařízení o náboženských záležitostech, které je mnohem přísnější vůči nelegálním skupinám, a zároveň oklešťuje práva povolených skupin. O to více se sdružení katolíků snaží podřídit režimu, jelikož si jsou vědomi, co pro ně může znamenat přechod do opozice. Z rozhovorů je jasné, že režim nemusí nutně podporovat, ovšem podřizují se mu kvůli přežití skupiny.

Rozhovory jste vedla v době, kdy jste v Číně studovala magisterský program. Jaké bylo studium na čínské univerzitě?

Studovala jsem na Zhejiang University, kde magisterský titul trvá jeden rok s tím, že další rok trávíte psaním závěrečné práce. Jako největší výhodu vidím právě to, že jsem byla v čínském prostředí a mohla se prostřednictvím univerzity dostat ke svému výzkumu. V dané době byly moje rozhovory zaštítěny univerzitou. Ovšem v průběhu mého pobytu, který proběhl právě v letech 2017 a 2018, se situace velmi měnila. Dnes už by asi schváleny nebyly.

Co byste na Číně vyzdvihla?

Je toho více. Navzdory tomu, že je v zemi totalitní režim, Čínu miluji. Jako taková je úžasnou zemí, velmi specifickou. Buď tam přijedete a do světa, který je v mnohém odlišný, se zamilujete, nebo ho naopak nesnášíte. Odlišné chutě, vůně, ale také jednání tamějších lidí, může mnoho Evropanů vnímat jako problém.

Politická situace mezi Tchaj-wanem a Čínou je dnes známým a hojně diskutovaným tématem. Navštívila jste obě země: jak byste je popsala z hlediska kulturních rozdílů?

Na obou zemích je vidět jejich odlišný historický vývoj. V současné Číně vidíme snahu o očištění se od západních vlivů. Ačkoliv je to země, která považuje západní zboží za určitý projev luxusu, je zde cítit také silný nacionalismus. Na Tchaj-wanu je tento trend výrazně slabší a propojení se západem je v této zemi vnímáno mnohem pozitivněji. Vzhledem k tomu, že Tchaj-wanci byli pod japonskou nadvládou a později také měli spojení s Amerikou, můžeme vnímat jejich posunutou etiketu či hygienické standardy. Zároveň tu najdeme i čínské kulturní dědictví, kterého se příliš nestraní. Naopak. Jelikož v zemi neproběhla kulturní revoluce, jsou na Tchaj-wanu například stále velmi živé lokální kulty, které se už v Číně tolik nevidí, protože jsou odstraňovány z veřejného prostoru.