(Dis)kontinuita češtiny 16.–18. století na příkladu hláskosloví

Autoři	ŠIMEČKOVÁ Marta
Rok publikování	2020
Druh	Článek v odborném periodiku
Časopis / Zdroj	Slavia Occidentalis
Citace
www	https://pressto.amu.edu.pl/index.php/so/article/view/31077/27488
Popis	Ve většině starších vědeckých publikací (literárních i jazykovědných) bylo na češtinu 17. a 18. století nazíráno negativně. Tento postoj byl v souladu s hodnocením politického, společenského, náboženského a kulturního vývoje v českých zemích po bitvě na Bílé hoře, tedy po 8. listopadu 1620, kdy vznikla habsburská monarchie a české země byly podrobeny rekatolizaci. S tím souviselo omezení funkčního rozpětí českého jazyka, jazykem české šlechty a městského obyvatelstva byla němčina, která se stala i jazykem úředním a jazykem vědy (spolu s latinou). Důsledkem bylo zúžení okruhu česky psaných tisků na několik literárních žánrů, zejména na texty náboženské, historiografické a prakticky odborné. Jejich jazyk byl dříve hodnocen jako úpadkový, rozkolísaný a pokleslý, negativně se poukazovalo zvláště na množství dialektismů, neologismů nebo přejímek z němčiny. Je ale toto hodnocení češtiny 17. a 18. století adekvátní? Odpověď jsme se pokusili nalézt v tomto příspěvku, který představuje výsek rozsáhlejší analýzy tisků 16. až 18. století se zaměřením na čtyři jevy z roviny hláskosloví: protetické v-, diftongizace ú- > ou- a ý (í) > ej, úžení é > í.