Standardní italština versus faktický jazyk Italů: norma versus realita
| Autoři | |
|---|---|
| Rok publikování | 2024 |
| Druh | Další prezentace na konferencích |
| Citace | |
| Popis | Otázka jazykové diverzity na Apeninském poloostrově a pokusy o její řešení se hojně objevují už od 16. století, kdy vedly ke sporům o to, který jazyk by měl představovat moderní italštinu a být užíván v literatuře (tzv. Questione della lingua, česky Spor o jazyk). Nakonec se jako nejschůdnější řešení nabídlo založit spisovný jazyk na literárních klasicích (Dante, Petrarca, Boccaccio), proto má standardní italština nejblíže právě k toskánštině. Přestože byl však zvolen jednotný jazyk, mluvená forma po celém Apeninském poloostrově tomu neodpovídá. Vychází oficiální národní jazyk ze skutečného jazyka, který se v Itálii užívá? Nebo se jedná spíše o vykonstruovanou normu, která by měla sloužit jako vzor? Jak to vnímají samotní Italové? Čím se liší italské dialekty od ostatních a jsou všichni Italové bilingvní? Rozumí si vzájemně, pokud nemluví standardní italštinou? O italštině mnohem více než tzv. italiano standard vypovídají její regionální varianty, lišící se na základě geografického aspektu, a také právě rozmanité dialekty, které jsou z lingvistického pohledu na stejné úrovni jako samotná italština. Italský jazykovědec Gaetano Berruto definoval ve své knize Sociolinguistica dell'italiano contemporaneo (1987) také italiano neostandard, který zachycuje posun psané italštiny k mluvené. Příspěvek bude zaměřen na jednotlivé varianty a proč k takové diverzitě vůbec dochází; speciální pozornost bude věnována italským dialektům. |