Tradiční lidová kultura ve smyslu kultury venkovských vrstev, tak jak se vymezovala v evropském prostředí zejména od dob preromantismu a romantismu, získala během 19. století jasně vyhraněný sociální status, který sehrával ve vývoji společnosti v různých obdobích často odlišné role. Jednotlivé složky tradiční kultury či jejich soubory můžeme proto sledovat jako dynamický komplex, který reaguje na aktuální či proměňující se sociokulturní kontext a vyvíjí se v přímé interakci s nositeli, jejich potřebami a prioritami. Pro své nositele slouží zároveň jako zdroj jedinečnosti, identity a integrity. Oslabení některé z funkcí přirozeně nemusí znamenat okamžitý zánik daného kulturního elementu, může ovšem směřovat k vnitřní restrukturalizaci či transformaci jeho významu pro jednotlivce i širší pospolitost. Etnologie se těmto proměnám věnuje dlouhodobě v lokálním, regionálním a národním kontextu, stejně jako na bázi širších kulturních areálů, což jí umožňuje efektivně uplatňovat komparativní přístup v různorodých rovinách (geografické, časové, sociální). Výstupy dokumentačních a výzkumných aktivit a erudice reprezentantů oboru jsou proto využívány při koncipování strategií a nástrojů programové či institucionální ochrany a podpory nemateriálních jevů kulturního dědictví. Ve střední Evropě můžeme sledovat různé podoby úspěšného aplikování modelu, který se v posledních desetiletích zformoval na půdě UNESCO. Není to ovšem jediná možná cesta, jak k péči o jedinečné kulturní projevy přistupovat. Je nezbytné vnímat, že stěžejní roli mají vedle obecného zájmu národního společenství postoje nositelů tradice a jejich preference. Systémové nástroje ochrany nemateriálních jevů kulturního dědictví lze interpretovat nejen jako projevy obecné společenské vůle, ale zároveň odhalují, jaké sekundární významy jsou ze strany veřejných a státních institucí přisuzovány prvkům nemateriálního kulturního dědictví nad rámec jejich původních funkcí.

Publikace