V loňském roce vám v zahraničí vyšla kniha o pádu Velké Moravy, jejíž součástí byly studie věnované nálezu hrobu velmože na Pohansku u Břeclavi. Podařilo se vám od té doby objevit další informace o osudu tohoto válečníka a jeho rodiny?

Nepodařilo, ale něco takového ani nikdo ze zúčastněných, na mysli mám spolueditora Jiřího Macháčka a spoluautory Stefana Eicherta, Davida Kalhouse, Pavla Kouřila, Vladimíra Sládka, Ivo Štefana a Romana Zehetmayera, neočekával. S radostí ale můžeme sledovat, že naše úvahy zapadají do řetězce událostí kolem přelomu 9. a 10. století. Jinými slovy, podařilo se nám zasadit pád mojmírovské domény na řece Moravě do středoevropského rámce. A snad také můžeme doufat, že jsme příběh Velké Moravy učinili srozumitelnějším pro naše sousedy.

Velká Morava je tedy z hlediska vašeho odborného zájmu uzavřeným tématem? Čím se zabýváte nyní? 

Téma rozhodně uzavřené není. Povaha historického poznání ostatně vylučuje, že by bylo možno prohlásit nějaké téma za uzavřené. Pád Velké Moravy mi však opět připomněl, že se nám dlouhodobě nedaří vést smysluplný dialog se zahraničními historiky. Proto jsem přijal nabídku amerického nakladatelství Lexington a připravuji monografii o počátcích „Mladé Evropy“. Pokouším se v ní sledovat prolínání místních předpokladů s hodnotami evropského Západu v časovém rozpětí mezi 9. a 13. stoletím. Pevně věřím, že rukopis odevzdám do konce roku.

Na jaké problémy při svém výzkumu naráží historik raného středověku v České republice? Jaká jsou specifika výzkumu tohoto období, ať už s přihlédnutím k vrcholnému či pozdnímu středověku, případně k dalším historickým epochám?

Mohl bych začít obvyklou, a nejspíš očekávanou lamentací nad nedostatkem pramenů, případně bych mohl bědovat nad náročnými jazykovými předpoklady. Obrátíme-li však náš krasohled, moderní studium raně středověké společnosti si již dávno nevystačí s tradičními metodami historické kritiky. Neobejde se bez široce založené mezioborové a mezinárodní spolupráce a bez metodologických podnětů vzešlých ze sociálních a přírodních věd.

Můžeme pojmenovat určité typicky tuzemské zvláštnosti, ať už pramenné či metodologické?

Obecně platí, že je česká medievistika malým oborem, který je navíc zaklet v malém jazyce. Pokud se nepletu, ve vědecké podobě je raná historická medievistika zastoupena jen na dvou domácích univerzitách. 

K podstatnějším tuzemským „zvláštnostem“ bych si dovolil připojit dvě poznámky. Nejprve, že česká medievistika stále nedokázala vystoupit z dlouhého stínu druhé poloviny 20. století. Za obzvláště neblahé dědictví se závažnými důsledky lze označit rozvolněný slovník, neboť obecné pojmy jsou bez bližšího upřesnění používány v různých souvislostech. Bez „návodu ke čtení“, který by měl předcházet každé vědecké práci, zůstává český výklad raného středověku nesrozumitelným, a to i po převodu do světových jazyků. S následky se potýkáme dnes a denně. Český prostor je v zahraničních projektech buď obcházen, nebo jsou ke spolupráci přizýváni historikové, u nichž se předpokládá, že si česky psané práce dokáží alespoň přečíst…

Druhá poznámka je ještě závažnější povahy a směřuje k hodnocení vědecké práce. Dnes užívaná Metodika 17+ poškozuje vědeckou práci způsobem srovnatelným s řáděním prověrkových komisí za husákovské normalizace. Po generace přitom platilo osvědčené pravidlo, že se kvalita publikačních výstupů testovala v recenzních rubrikách a v seminářích, zkrátka v otevřeném dialogu. Skutečný přínos publikace tak byl nezřídka doceněn až po řadě let, spíše dekád. Vše se přitom odehrávalo v rámci nepsané společenské smlouvy, jež vědcům dopřávala volnost. Dnes je však na vědce pohlíženo jako na „sprosté podezřelé“, a pokud se podílejí na řešení výzkumu podporovaného z veřejných prostředků, jsou mateřské instituce (stejně jako řešitel samotný) zatíženy obludnou administrativou. Bez nadsázky strašidelná je pak podstata zmíněné Metodiky 17+. Dosažené výsledky nejsou hodnoceny na otevřených diskusních fórech, nýbrž anonymně. Důraz přitom bývá kladen na počet stran a na dobrou adresu neboli na prestiž časopisu či nakladatelského domu, přičemž pod pojmem „prestižní“ lze dnes schovat cokoliv včetně poštovní schránky na garáži v Los Angeles. Důležitý již není obsah, ale to, jaké má práce formální atributy, jejichž kvalitu prověřuje kdosi anonymní s vědomím, že své soudy nebude muset zdůvodňovat veřejně. A netřeba asi zdůrazňovat, že tento způsob hodnocení vybízí k jednání na hraně, či spíše za hranou etiky.

Nakolik je pro další poznání raného středověku limitující omezené množství pramenů? Přece jen se z tohoto období nedochovalo tolik památek literárních, výtvarných ani architektonických... Už jsme se z nich dozvěděli vše, co bylo možné, nebo se stále ještě můžeme těšit na průlomové objevy, které přepíšou naše vnímání této doby?

Asi by mělo zaznít, že „průlomovým“ není objev nějakého pramene, ale jeho vsazení do kontextu, což se zpravidla podaří teprve se značným časovým odstupem. Naše poznání není zdaleka uzavřeno a nezáleží přitom na množství pramenů (informací), nýbrž na naší schopnosti porozumět dobovým souvislostem. S jemnou nadsázkou, jeden střep v nečekaném nálezovém kontextu může mít větší historickou hodnotu než depot zlatých mincí… 

Existují z pohledu pramenů slepá místa, k nimž je velmi obtížné se dostat, u nichž historikové čekají např. na novou metodu práce, novou technologii, na rozluštění zásadního textu?

Od raného středověku nás dělí nepřekročitelná propast času, ale současně jsme k němu připoutáni vědomím kontinuity. „Slepá místa“ nemusí být slepá provždy, a to nikoliv proto, že by se snad podařilo objevit dosud neznámé písemné prameny, nýbrž proto, že prameny dokážeme číst přesněji, s citlivějším porozuměním kontextu jejich vzniku a původního smyslu. Posun v poznání raného středověku, hlavně v posledních dvou dekádách, je mimořádný, a třebaže na něm mají nepopíratelnou zásluhu nové technologie, jsem přesvědčen, že zásadními předpoklady pro kritické poznání minulosti zůstává odborný rozhled spolu se schopností vést nezaujatý mezioborový dialog.

Dnes se ve veřejném prostoru běžně setkáváme s bohatě medializovanými výstupy, románovými spekulacemi či rozhovory s různými odborníky, které se pro vysvětlení současného stavu společnosti či předpověď budoucího vývoje vracejí různě daleko do minulosti – formou paralel nebo přímo historické nevyhnutelnosti. Raný středověk, na rozdíl od období pádu egyptské či římské říše, tímto způsobem používán nebývá. Znamená to, že výzkum tohoto období je pro současnost zcela bez významu?

Žijeme v prostoru, který je zahlcen různými vizuálními sebeprezentacemi. Zároveň žijeme v době všeobecného společenského strašení. Do průsečíku potřeby být viděn a být strašen lze bez nesnází umístit nejen starověký Egypt nebo pozdně antickou římskou říši, nýbrž i pád Velké Moravy. Proto bohužel nemohu souhlasit, že by raný středověk zůstal mediálního skotačení ušetřen. Národním stereotypům se podbízející příběh o tragickém pádu zlatem zářící mojmírovské říše, již smetla kopýtka nevzhledných maďarských koníků, se prodává lépe než představa, že slovutné mojmírovské vládce vyhnali z Moravy sami Moravané.

Nakolik nám mohou dějiny raného středověku sloužit jako zdroj poznání naší současnosti a jak se vyhnout populárnímu „presentismu“ a „pastismu“, tedy nutkání na jedné straně vytvářet paralely dneška s historickými událostmi a na straně druhé snaze vysvětlovat si historická fakta našimi aktuálními problémy? 

Dějiny, a raný středověk nevyjímaje, nás učí především respektu. Respektu k dědictví našich předchůdců, kteří budovali svět, v němž žijeme. Respekt si však nelze plést s „presentismem“ či „pastismem“, za nimiž se neskrývá dějinná, mnohou obětí vykoupená zkušenost, ale vypočítavost a cynické brnkání na strunu nejnižších lidských pudů. Je smutné, že se tak děje na politické půdě, ostudné pak, že se k hlasatelům apokalypsy přidali i školení historikové. Víc k tomuto dodat nechci, a vlastně ani nemohu.