Po dvou měsících prodeje je kniha téměř vyprodaná. Jaké pro vás bylo zaobírat se několik let, dennodenně, životem a dílem Oldřicha Nového?

Pokaždé když o někom píšete monografii, jde o intenzivní společný čas. Vlastně skoro vztah. Fáze finalizace a ostrého psaní textu je vůbec tou nejtěžší a tehdy vzniká prostor pro různé představy a fantazie. Když jsem dokončovala rukopis diplomové práce o Jiřině Štěpničkové, zdávalo se mi, že mě Česká Madonna chodí hladit po vlasech. Přiznám se, že u Oldřicha to bylo jiné, protože šlo o proces delší a náročnější, jak se v případě disertace sluší, takže tam jsem cítila hlavně únavu a chvílemi frustraci. Z paměti ale dovedu vytáhnout i dojemné momenty, například když jsem sama posedávala v archivu Českého rozhlasu, kde jsem poslouchala nahrávky jeho rozhlasových půlhodinek z poloviny 60. let. A některá Oldřichova vyprávění, která jsem do té doby neznala, mě dovedla až k slzám.

O Oldřichu Novém dosud vyšlo několik knih, mnohokrát je zmiňován ve vzpomínkách pamětníků. V čem je vaše monografie jiná? Vezmeme-li v úvahu i fakt, že jste generačně mladší autorka.

Snažím se vnímat Oldřicha Nového ne tolik jako soukromou osobnost, ale jako profesionálního herce v několika mediálních a kulturních průmyslech, jehož kariéra se vinula napříč pěti politickými režimy. V každém z nich musel čelit velmi specifickým výzvám, které ho nutily modifikovat jeho pečlivě budovaný hvězdný obraz a herecký typ. Zároveň musel zůstat stále stejný a rozpoznatelný pro široké publikum. Ačkoliv se v úvodu své knihy vymezuji proti existujícím popularizačním publikacím o Novém, také s nimi pracuji. Jejich autoři a autorky totiž měli možnost vyzpovídat některé dnes již nežijící pamětníky a pamětnice, projíždět místa, která Nový rád navštěvoval, nebo zaplňovat bílá místa v jeho osobním životě, jako například skutečný původ jeho adoptované dcery Jany, provdané Včelákové. Daří se jim Nového vykreslit v jeho každodennosti: jak trávil léto, s kým, jaký byl řidič, host nebo strávník a tak dále. Já jsem se oproti tomu zajímala víc o jeho profesionální dráhu na pozadí širších politicko-kulturních dějin.

Jaká témata v knize otevíráte?

Kniha obsahuje tři výzkumné, chronologicky řazené kapitoly. První část se věnuje Nového nejplodnějšímu období, které zahrnovalo jak dráhu divadelní, tak filmovou i spolupráci s rozhlasem a nahrávacím průmyslem. Do konce války Nový točil alespoň jeden film ročně a fungoval jako ředitel, režisér, dramaturg a hlavní star Nového divadla. Je logické, že v tomto časovém úseku se zabývám hlavně průniky mezi kinematografií a divadlem, analyzuji Nového herecký typ včetně jednotlivých hereckých prostředků, všímám si jeho nejbližších spolupracovníků a přibližuji Nové divadlo po stránce produkční i repertoárové.

V poválečné dekádě filmů s Oldřichem Novým ubývalo. Proto jste pak zaměřila svou pozornost směrem k archivním dokumentům a k širšímu společensko-politickému kontextu?

Zkoumám korpus dosud nezpracovaných archiválií v Národním filmovém archivu, díky nimž jsem mohla rekonstruovat fungování a tematické zaměření tvůrčího veseloherního kolektivu, který nesl plné jméno Oldřicha Nového. Právě tady se čtenáři dozvědí, jak se režim snažil nejen s osobností Nového, ale i s dalšími hereckými veličinami první republiky a protektorátu dále pracovat v podmínkách zestátněné kultury. Například až na pečlivě vybrané výjimky se filmy s Vlastou Burianem v kinech promítat nemohly, a právě proto tehdy vznikly střihové snímky, které starším i mladším divákům ukazovaly tohoto vynikajícího komika v jeho nejsilnějších scénách a momentech.

A poslední, třetí kapitola?

Tu určuje téma stárnutí a nostalgie, kdy si všímám proměny filmů, které Nový natočil nebo plánoval realizovat po roce 1955. Pokud zůstává milovníkem, jde o postavu komicky stárnoucí. Mnohem víc než novinky ale novou generaci diváků lákalo objevování starších filmů, které byly nejpozději od 60. let dostupné jak díky opětovnému uvádění v kinech, tak díky televizním reprízám.

Jak dlouho jste knihu připravovala, zmíníme-li, že vychází z vaší disertační práce obhájené před čtyřmi lety?

Můj disertační výzkum trval šest let, což je delší než standardní doba studia. Domnívám se ale, že populární témata jsou v tomto ohledu zrádná: panuje o ně zájem, existuje k nim mnoho sekundárních zdrojů a tlak na neobvyklou perspektivu je velký. Potřebovala jsem si být stoprocentně jistá, že text je nejen podložený a vyzdrojovaný, ale že nabízí nový úhel pohledu a že jde o dílo i v žánru disertace čtenářsky vstřícné.

Proměňovat disertaci v monografii určenou pro běžného čtenáře. Jak dlouhý proces to byl?

Zhruba rok a půl dalších úprav rukopisu. Největší zásahy se dotkly metodologické části, vytištěné na odlišně zbarveném papíru, která sice nemusí být pro běžného čtenáře podstatná, ale pro studenty nebo pisatele usilující o podobnou perspektivu jde o nezbytné pasáže. Literatura, z níž čerpám, zřejmě nebude do češtiny nikdy přeložená, snažila jsem se tedy o vyčerpávající přehled základních pojmů, nástrojů a důležitých prací z této oblasti filmovědného bádání. Do samotných výzkumných pasáží přibývaly už jen drobnosti, jako jednotlivé primární materiály. Další výzkum hlavně televizního působení Oldřicha Nového mi znemožnilo uzavření archivů vlivem pandemie.

S tvorbou Oldřicha Nového jste se poprvé setkávala prostřednictvím filmů pro pamětníky v televizi. Už tehdy vás jeho osobnost zaujala natolik, že jste toužila zjistit o něm něco víc? A nakolik vás v poznávání jeho osobnosti ovlivňovali rodiče či prarodiče, pro které byl zřejmě hereckou ikonou?

Ano, mé první setkání s kinematografií skutečně vedlo přes filmy pro pamětníky. Animované večerníčky nebo pohádky se ve mně neusadily tak hluboce, jako černobílé lehkovážné snímky s Novým, Adinou Mandlovou, Raoulem Schránilem nebo Járou Kohoutem. Jako dítě jsem trávila spoustu času na východním Slovensku, s dědečkem Vasilem, který byl gynekolog a studoval za první republiky v Praze. Tam se naučil chodit pravidelně do kina a spousta těchto filmů mu přirostla k srdci. Televizní cyklus filmů pro pamětníky byl pevnou součástí nedělního programu, protože dědu zřejmě ty milé příběhy vracely zpátky do mladých let.

Jaký byl Oldřich Nový jako herec – člověk – muž?

Jeho veřejná hvězdná osobnost se výrazně sytila z řady jeho soukromých preferencí a postojů. I v soukromí šlo, podle vzpomínek pamětníků a pamětnic, o nesmírně kultivovaného a elegantního muže. Své znalosti bontonu, společenského vystupování, odívání a evropské kultury přenášel do divadelních a filmových rolí. Jeho hrdinové se nepitvořili, nepodbízeli, ale nabízeli jakýsi ideál, k němuž mohli vzhlížet muži i ženy.

A jeho charakter v soukromí?

Byl loajální a morálně pevný, jak dokládá jeho vzdorování nátlaku na rozvod s manželkou Alicí během protektorátu. A se svojí ženou zůstal i po válce, když se u ní v důsledku válečných útrap rozvinula duševní choroba. Existují příběhy dokládající jeho šetrnost, někdy možná až přílišnou. Že se objevil v hlavní roli filmu Slovo dělá ženu, a ne hudební komedie Písnička za groš, kterou přímo pro něj vyvíjela jeho dramaturgická skupina, způsobila zřejmě možnost násobit honorář dalšími pozicemi, tedy nejen ztvárnění hlavní role, ale také spoluautor námětu, scénáře a vykonávání uměleckého dozoru nad debutujícím režisérem. Měl velmi dobrý vztah k mladé generaci, na přelomu 50. a 60. let byl pedagogem na konzervatoři. Byl údajně velmi špatný řidič, což je mi na něm nesmírně sympatické, tuhle neschopnost totiž sdílíme. Vždy když naberu nějaký plůtek nebo sloupek, vzpomenu si na Oldřicha a hned je mi lépe, že řidičské nedostatky nás spojují.

Která část jeho života vás nejvíc fascinuje?

Dodnes mě udivuje jeho pracovní výkonnost v letech 1939 až 1941. Točil zhruba tři filmy ročně. Do toho večer co večer, často včetně matiné, vystupoval v Novém divadle. Na programu sice byla vždycky jenom jedna hra, která se hrála celou sezonu, případně po celý rok, ale i tak jde o obdivuhodné nasazení. Zpětně vzpomínal na protektorátní období jako velmi šťastné z profesního hlediska, méně pak už z osobního právě kvůli židovskému původu jeho manželky Alice.

Část života Oldřicha Nového je spjatá i s Brnem. Můžete tuto etapu přiblížit?

Brno pro něj bylo nesmírně důležité, protože tu potkal svoji manželku, fotografku Alici Novou, rozenou Wienerovou. Chodil rád do dnes už neexistující Akademické kavárny, také do hotelu Avion nebo do kavárny Bellevue na nároží dnešního Moravského náměstí a Joštovy ulice. Celý život se vracel do hotelu Grand, kam ve dvacátých a v první polovině třicátých let chodíval po představení na pozdní večeři. Když po válce do Brna zavítal na divadelní hostování, brával sem na jídlo svoji dceru Janu se zetěm Josefem Včelákem. Produkční šéf a příležitostný herec Bohumil Šmída ve svých pamětech vzpomínal, jak právě v baru hotelu Grand po premiéře filmu Kde Alibi nestačí strávil s Novým nádherný a neopakovatelný večer, protože prostor byl prázdný a Nový zpíval všechny možné šlágry. A pokud se podíváme, kde v Brně bydlel, nejdéle to bylo na Veveří č. 18, a to až do roku 1931.

Jaké další herecké hvězdy z této éry vás zajímají? Svoji magisterskou práci jste věnovala Jiřině Štěpničkové. Láká vás knižně zpracovat životní osud nějaké další známé osobnosti?

Můj akademický zájem o filmové hvězdy opravdu začal s Jiřinou Štěpničkovou. Věnovala jsem jí magisterskou práci, ale výzkum jsem ukončila rokem 1945. Chtěla jsem poukázat na skutečnost, že i když si na ni pamatujeme jako na komunistickou mučednici, za první republiky to byla opravdu veliká star, které se pro její typ obětavé ctnostné ženy přezdívalo „Česká Madonna“. Ve spolupráci s vydavatelstvím Casablanca jsem se rozhodla k této práci vrátit a výzkum protáhnout až do její smrti. Samotnou mě zajímá, jak se její obraz proměnil v 60. letech, protože prý chtěla hlavně hrát, a počet nejrůznějších drobných či vedlejších rolí tomu odpovídá. Zasáhla i do její hvězdné slávy nostalgie, nebo ne? Najdeme také v jejím případě nějaké kontinuity s předválečnou a protektorátní linií jejích rolí, či nikoliv? Odpovědi na tyto otázky přinese monografie, která vyjde zkraje roku 2025.

Napsala jsem také text o vzpomínání na Lídu Baarovou, protože ta tu s námi žije i po svém fyzickém skonu. Ráda bych se aspoň na chvíli zastavila u Hany Vítové, jejíž kariéra jakoukoliv poučenější reflexi zatím postrádá. A Jiřina Bohdalová jako naprostý fenomén české kultury mě nepřestává fascinovat, ale zatím si ani nedovedu představit to množství materiálu, které by bylo potřeba pro takový výzkumný záměr zpracovat.

Název knihy zní ON, podtitul Kristian v montérkách. K čemu spojení odkazuje?

Název knihy tvoří iniciály Oldřicha Nového. Zároveň jde o zdůraznění jeho pozice jedinečné hvězdy a herce. Fakt, že nemusíme rozepisovat celé jméno, ale stačí Nového fotografie spolu s jeho iniciálami, jasně dokládá, jak moc vrostlý do českého kulturního prostředí je.

Podtitul Kristian v montérkách byl původně titulem mé disertační práce a opět v sobě spojuje dvě věci. Za prvé jde o Nového roli Ludvíka Zacha ve snímku Slovo dělá ženu, v němž prvorepublikového a protektorátního milovníka, ztělesnění kosmopolitní elegance a sofistikovanosti, spatříme na lokomotivě v pracovním úboru. Tenhle obraz způsobil, že Slovo dělá ženu dlouhodobě provází pověst nejhoršího a nedůstojného filmu s Oldřichem Novým. A za druhé: ačkoliv nikdy nevznikl snímek, který by nesl přesně tento titul, snaha natočit socialistického Kristiana provázela tvůrčí kolektiv Oldřicha Nového po celou dobu jeho existence.

Knihu ON nabízíte s různými variantami fotografií na obálce. Je to pro ozvláštnění, nebo jste se nedokázala rozhodnout, který snímek použít?

Kniha původně měla mnohem ambicióznější grafický design. Potah jsme plánovali sametový a na titulní straně průhlednou plastovou kapsičku. V ní měl čtenář najít pět pohlednic s portrétem Oldřicha Nového, které si na obálce mohl měnit dle vlastního uvážení a nálady. Bohužel na takový koncept se ve finále nedostávalo financí, ale naštěstí jsme si mohli dovolit vytisknout čtyři různé obálky, aby možnost výběru zůstala.