| Description |
Jako geografka a geograf jsme již delší dobu fascinováni geografickou „obsesí vizualizace prostoru“ a to i v poměrně kuriózních kontextech. Geografie má dlouhou tradici v prezentování svých poznatků skrze vizuální reprezentaci a je tak dodnes velmi obtížné „dělat geografii“ bez zraku (Golledge 2005: 95). Geografie je do jisté míry definována právě skrze vizuální koncepty vzdálenosti, měřítka a mapy. Což lze pozorovat ve způsobech „dělání“ geografického výzkumu o prostorové zkušenosti osob se zrakovým znevýhodněním. Americký geograf Reginald Golledge, který sám v roce 1984 přišel o zrak, rozlišuje prostor „skutečný“ a prostor „transformovaný“, v němž žijí lidé bez zraku (Golledge 1993: 64). Transformovaný prostor pak v jeho pojetí znamená prostor „zjednodušený“, „méně komplexní“, „chudý“ či „omezený“ (Golledge 1991: 299; Golledge 1993: 69). Dokonce přímo tvrdí, že u osob bez vizuální zkušenosti nemohou být rozvinuty schopnosti porozumění a samostatného užívání prostoru (Golledge 1993: 71; Golledge 1994: 369). Nesrovnalosti mezi prostorovou zkušeností osob se zrakovým znevýhodněním a mapové reprezentace prostoru tak interpretuje ve prospěch mapy, když zkušenost osob se zrakovým postižením popisuje jako méněcennou a z mapové reprezentace prostoru činí normu (R. Butler 1994: 366). Mapa se tak stává nezpochybnitelnou a změna je očekávána na straně osob se zrakovým postižením. I přes značnou kritiku vhodnosti map pro práci s osobami se zrakovým postižením (R. Butler 1994), přes abstrahování významu nevizuálních prostorových prvků (Park, Radford, Vickers 1998), přes zaujímání role pomáhajících expertů (Imrie 1996) či přes kritiku obecné podpory ableismu (Gleeson 1996), zůstávají vizuální metody (mapy, mentální mapy, životní mapy atp.) nadále součástí geografického výzkumu prostorové zkušenosti osob se zrakovým znevýhodněním (Kitchin, Jacobson 1995; Golledge 2005; Worth 2011). Geografky a geografové tak dlouhodobě spojují prostorovou zkušenost se zkušeností vizuální. Příspěvek se tak zaměřuje na prostorovou zkušenost osob, které podle svých vlastních slov nevidí, případně rozeznávají světlo a tmu, resp. mají zachovaný světlocit. V průběhu let 2014 a 2015 byly provedeny semistrukturované rozhovory s 18 komunikačními partnery a partnerkami žijícími především v Praze a Brně. Hlavním cílem výzkumu je popsat prostorovou zkušenost osob se zrakovým znevýhodněním a to se zvláštním zřetelem na prostorový jazyk, které je vytvářen na základě a prostřednictvím vizuálních metafor. Metodickou otázkou, která výzkum provází od jeho začátku, jsou možnosti jazyka dominant, figur, vzdáleností, úhlů, nápisů, barev, schémat, náčrtů a map prostředkovat zkušenost osob, které nikdy neviděli. Komunikační partneři a partnerky využívají vizuálních jazykových prostředků, hovoří o představách, o obrazech, úhlových i délkových vzdálenostech, s kterými však nemají vlastní vizuální zkušenost. Naší obecnou otázkou tak je povaha vztahu mezi prostorem a vizualitou, respektive otázka po způsobech jak se tento vztah promítá do prostorové zkušenosti osob se zrakovým znevýhodněním.
|