Tvoření bezbariérového města: diferenciace proti stejnosti a haptická trasovitost proti vizuální abstrakci
| Authors | |
|---|---|
| Year of publication | 2019 |
| Type | Appeared in Conference without Proceedings |
| MU Faculty or unit | |
| Citation | |
| Description | Příspěvek se zaměřuje na tvoření bezbariérového města z hlediska toho, jak o něm uvažují lidé, kteří jsou do tohoto procesu přímo angažováni. Metodologicky vycházíze semi-strukturovaných rozhovorů, které byly provedeny s členy Poradního sboru pro bezbariérovost Brna. Na proces tvoření bezbariérovosti hledí poststrukturalistickou perspektivou, jež primárně vychází z filozofie Gillese Deleuze a Félixe Guattariho. Z této perspektivy existuje napětí mezi transcendentním ideálem města zkonstruovaného z parametrů a vyhlášek a imanentním vytvářením konzistentního bezbariérového města. Konstrukce toho prvního vychází z rýhování segmentů „kdo máco na starost“ a posléze figuruje jako (vizuální) reprezentace „jak by to mělo vypadat“. Jenže takový způsob produkce bezbariérovosti rýhuje homogenní prostor utopické „stejnosti“, jenž je založen na schopnosti vizuální abstrakce od prostoru žitého a stávajícího se. V této utopické „stejnosti“ jde o obraz-krystal, založený na nekonečné refrakci stále stejných hyperreálných měst. Podle Deleuze má však obraz-krystal ještě důležitější funkci: je sám o sobě kompresí času, v níž aktuální a virtuální dosahují bodu nerozlišitelnosti, a tak vždy uniká sám sobě, nemůže se uzavřít. Aktuální reprezentace bezbariérového města se otevírá virtuální diferenciaci a ta aktuálně rezonuje ve vytváření bezbariérovosti. Parametry a vyhlášky jsou potřeba právě proto, aby se díky nim dělalo jiné město, než reprezentují. Tehdy se vizuální uchopení městského prostoru otevírá uchopení haptickému, rýhované segmenty parametrů a zodpovědných institucí se shlazují do konzistentní trasovitosti procesu tvoření bezbariérovosti. Tím chceme poukázat nejen na úskalí abstraktního stroje státní správy, ale také na to, že haptická trasovitost tvoření bezbariérovosti úzce souvisí s trasováním prostoru (jako protiklad k vizuální abstrakci prostoru), které preferují různí tělesně znevýhodnění lidé (osoby nevidomé, vozíčkáři, staří lidé, uživatelé berlí, matky s kočárky, apod.). Proces vytváření bezbariérového města tudíž nelze oddělit od procesu života a pohybu v tomto městě – jsou vždy ve vztahu aktuálního a virtuálního tak, že dosahují bodu nerozlišitelnosti a nikdy se neuzavřou. |