PROUDY

Poznání francouzské literatury a kultury Miriamovi umožnily zejména jeho časté cesty na Západ, především do Vídně a do Paříže, k nimž docházelo v letech 1889-1900. V Paříži se také setkával s umělci, jež později překládal, nebo s nimiž bezprostředně spolupracoval. K překládaným patřil rovněž náš Julius Zeyer, s nímž se poprvé setkal v Paříži na počátku roku 1890 prostřednictvím polského malíře Władysława Ślewińského. Tehdy v Paříži uzavřeli srdečné přátelství, které trvalo až do Zeyerovy smrti. Miriam také několikrát navštívil autora Karolinské epopeje ve Vodňanech, jak o tom ostatně píše František Herites ve svých Vodňanských vzpomínkách. V Paříži měl také Miriam o Zeyerovi přednášku, konala se v květnu 1896 v tamější Polské bibliotéce. Na začátku 20. století, ale už po smrti českého básníka, vydal Przesmycki dvousvazkový výbor z jeho tvorby.

Roku 1894 poznal Miriam v Paříži Stanisława Przybyszewského, dalšího představitele polské moderny, který doposud žil a publikoval pouze v Německu. Zprostředkovával-li Miriam podněty a poznatky francouzské, pak Przybyszewski ukazoval mladému polskému literárnímu pokolení na zdroje německé a skandinávské.

Cílem Miriamových cest do Paříže (a nejen do Paříže) byl také jeho zájem o dílo polského matematika a filozofa Józefa Marii Hoene-Wrońského, jenž psal pouze francouzsky a v Polsku byl v té době téměř neznám. Hoene patřil k předním představitelům polské mesianistické filozofie a podle Miriamova soudu to byl „kolosální, grandiózní duch“. Tato nadšená slova napsal Przesmycki v listě Juliu Zeyerovi, který si jeho úsilí o znovuobjevení polského myslitele velice vážil. V jednom dopise na toto téma poznamenal: „Vaše studium o Wronském není žádná hračka, ale z takové práce je vždy velký zisk i osobní. Co myšlenek, hluboce v našem nevědomí skrytých, se takto probouzí a vychází na povrch a co myšlenek těch cizích vchází takto do vlastní krve a ve vlastní myšlení!“ Jsou to velice krásná slova, ale po několikaletém úsilí po Hoenově odkazu, jehož cílem mělo být vícedílné dílo o něm, nezbylo nakonec téměř nic, přesněji řečeno jeden Miriamův článek v časopise Chimera.

Neuspěl-li Przesmycki s Hoenem, měl naopak velké štěstí s Cyprianem Norwidem, jehož dílo bylo po básníkově smrti málem zapomenuto. Norwid zemřel v Paříži a především v tomto prostředí vyhledával a schraňoval básníkovy rukopisy a sporé tisky. Miriam je nejprve začal zveřejňovat na stránkách svého časopisu Chimera a později (od roku 1911) v podobě sebraných spisů. První pokus o úplné vydání Norwidova díla zhatila Miriamovi první světová válka. Ani druhý pokus, který započal roku 1937, nebyl doveden do konce, přerušil jej výbuch druhého světového konfliktu, na jehož sklonku během varšavského povstání editor zahynul (17. října 1944). Przesmyckého zásluhou známe téměř celé Norwidovo dílo, pokud se ovšem zachovalo, a to nejen jeho dílo básnické, ale také výtvarné.