Umělecký šéf HaDivadla Ivan Buraj vede brněnské HaDivadlo od roku 2015. Bratislavský rodák vystudoval režii na Janáčkově akademii múzických umění. V roce 2016 získal nominaci na Cenu Divadelních novin za režii Strýčka Váni, v roce 2022 byl spolu s Bohdanem Karáskem nominovaný na Cenu divadelní kritiky za text inscenace Humanismus 2022.

HaDivadlo vedete osm let. Jak se tato divadelní scéna za dobu vašeho působení proměnila?

HaDivadlo patří vedle divadel jako Husa na provázku, Činoherní studio Ústí nad Labem nebo Divadlo na Zábradlí mezi české divadelní legendy druhé poloviny dvacátého století. Tato tradice je samozřejmě pro mladého člověka, který tuhle dobu nezažil, velkou výzvou. Jak se s ní vypořádat? Důležité pro mě bylo nekřísit doslovně nějaký typ divadla, neztuhnout před touhle legendaritou, ale spíš si vzít esenci skutečného experimentu a svobody a skrze ně nahlížet současný svět. Důležité pro mě bylo nebát se divnosti a chyb. Dovolím si tvrdit, že za naší éry se HaDivadlo v hledání současného jazyka divadla vrací ke svým kořenům.

Žijeme ale v jiné době, než ve které HaDivadlo vzniklo. Naše současnost je jiná...

Ano, je mnohem víc možností, jak trávit volný čas, a proto si myslím, že nejmarkantnější změnou je pohyb, který nazýváme otevřenou dramaturgií. Tu chápu jako důraz nejen na odvážná díla, ale taky na práci s divákem, kontextualizaci tvorby v podobě dramaturgických úvodů, besed po představeních, přednášek, které rozvíjejí témata našich sezon a inscenací. Věřím, že budoucnost progresivních kulturních institucí leží ve vzájemném vzdělávání se jak publika, tak i zaměstnanců kulturních institucí. V pochopení, že divadla jsou taky nástroji vnitřního bádání, které nám umožňují společně porozumět světu unikátním způsobem. Rád bych, aby HaDivadlo nebylo jenom místem, kam člověk přijde jednou dvakrát za rok na dvouhodinové představení, ale aby bylo silovým polem, trhlinou v prostoru města, z kterého vyvěrá trocha utopie. Aby bylo místem, kam přijde člověk zkoumat sebe i svět a vrací se, protože mu poslední návštěva vyvolala otázky, které si s divadlem potřebuje doříct.

Usilujete o přenastavování organizační struktury a s ním související změnu ve financování divadel. Proč?

V Česku platí podle mě zvrácená logika spojená s přesvědčením, že umělecky ambiciózní kultura se má dělat za málo peněz, protože ji lidi dělají z lásky. Ale i tito lidé musí platit nájem a žít aspoň trochu důstojně, a když děláte náročné divadlo, potřebujete dnes věnovat obrovskou péči i zmiňovanému vytváření nástrojů pro veřejnost, a to znamená mít kvalitní tým lidí, který se této činnosti věnuje. V současnosti děláme naši práci pořád z vnitřního zápalu, ale ten nehoří věčně. Takže bych chtěl, aby se radikálně proměnilo financování divadel našeho typu, abychom nemuseli dělat práci za několik úvazků a měli čas i na obyčejné věci. Bylo by fajn cítit, že náš zřizovatel chápe klíčovou roli divadel našeho druhu ve veřejném prostoru a netlačí nás do dilemat mezi zdravým životem a kvalitním divadlem.

Jaká témata je pro vás důležité reflektovat?

Od svého nástupu jsem považoval za důležité najít nový jazyk společensky angažovaného divadla. Za mých studií vypadalo takovéto divadlo převážně tak, že se buď vypořádávalo dost předvídatelným způsobem s totalitními režimy 20. století, nebo zde byla pro mě vyčpělá politická satira na aktuální domácí témata. V hledání vlastního nového jazyka divadla mi pomohla tradice HaDivadla, která je spojená s osobními tématy. Došlo mi, že je skvělé nahlížet na každodennost a osobní život člověka jako na nějaký průsečík, v němž můžeme paralelně zkoumat i velká globální témata. Osobní je politické a naopak. Tak by mohlo vypadat heslo dramaturgie současného HaDivadla.

Je zde také vaše kontinuální práce s realismem.

Sám pro sebe si ji pojmenovávám jako „novou upřímnost“ nebo „novou intimitu“, což je pro mě divadelní sloh, který přichází vedle, nebo možná i po okouzlení vnějšími efekty, které do divadla přinesla postmoderna. Realismus má v českém kontextu pověst žánru enfant terrible, protože mnozí si pamatují zmrtvělou podobu prorežimního „socialistického realismu“. Domnívám se, že snaha rekonstruovat realitu, vytvářet v této rekonstrukci nová spojení, formulovat realitu jako problém, zkoumat to, jak vzniká skutečnost, nebo pracovat s pozicí diváka jako s unikátním mentálním cvičením, ve kterém člověk vidí realitu „podruhé“ – kriticky, s odstupem... to vše jsou podle mě strašně zásadní věci pro uchopování dnešního světa, které vám mainstreamová kultura, reprezentovaná třeba Netflixem, nedá. I sebelepší seriál totiž vnímá člověk privátně, ale tady je nad tím vším ještě navíc unikátní komunitnost diváků kolem vás, což taky dělá s hlavou super věci.