HTML

PDF

DOC

KŘÍSTEK, M. Vybrané odlišnosti českého a anglosaského pojetí stylu a stylistiky.

HTML

PDF

DOC

URBANOVÁ, L. a OAKLAND, A. Úvod do anglické stylistiky.

Článek se zabývá stanovením rozdílů a podobností v pojetí stylistiky a vymezení pojmu styl v české a britské lingvistické tradici. Dospívá k názoru, že obě tradice sdílejí společné východisko při studiu stylistických jevů, kterým je funkční pojetí stylu jako prostředku vyjádření komunikativních potřeb mluvčího/pisatele při interpretaci mimojazykové skutečnosti.
Základní rozdíl v pojetí stylu mezi českou a britskou jazykovědnou tradicí spočívá v úhlu pohledu. Česká tradice zdůrazňuje více uspořádání jazykových prostředků za účelem vyjádření komunikativního záměru mluvčího/pisatele, zatímco britská tradice se více opírá především o sociolingvistická kritéria při určování výběru jazykových prostředků.
Základní pojem, který současná britská stylistika uznává, není styl, který nelze přesně, jednoznačně definovat, ale registr, jehož definice vychází primárně ze situačního kontextu a také ze sociolingvistické charakteristiky uživatele jazyka. V současné interpretaci stylistických jevů považuje autorka za klíčovou Hallidayovu sociální interpretaci jazyka (Language as Social Semiotic 1978).

HTML

PDF

DOC

Z historického hlediska je za základ stylistiky považována rétorika, jejímž zakladatelem byl Aristoteles. Rétorika měla především „přesvědčovací“ úkol, tzn. že hlavním úkolem mluvčího (nebo řečníka) bylo přimět posluchače, aby si mysleli nebo dělali to, co původně neměli vůbec v úmyslu.
V 19. století se pod Humboldtovým a Steinthalovým vlivem stala stylistika součástí lingvistické antropologie. Koncem století se ve Francii vyvíjí dvěma směry: první usiloval o zdokonalení individuálního psaného stylu, druhý – komparativní – se zaměřoval na srovnání charakteru národního jazyka a s jazyky ostatními. Oba směry se nakonec spojily v díle Ch. Ballyho.
V 60. a 70. letech minulého století byla ve francouzské lingvistice stylistika zatlačena do pozadí a lingvisté jí věnovali jen okrajovou pozornost. Proto je dnes ve francouzské lingvistice jen málo pojmů, jejichž definice by narážely na takové potíže jako definice obsahu pojmů „stylistika“ a „styl“. Ten se ostatně v průběhu vývoje několikrát dosti podstatně měnil. Teprve v 80. letech se obnovuje zájem o stylistiku a lingvisté se snaží zodpovědět především dvě otázky zásadního významu: „Co je vlastně stylistika?“ a „Jaký je hlavní cíl stylistiky?“
Pod pojmem „stylistika“ se dnes ve Francii chápe jednak aplikace jazykových znalostí a postupů na ústní nebo písemnou produkci, kterou souhrnně nazýváme „texty“, i když se jedná o produkci ústní. Lze říci, že tento směr stylistiky – lingvistická stylistika (stylistique linguistique neboli stylistique de langue) – klade důraz na dichotomii kolektivní norma / individuální odchylky a tím přibližuje stylistiku spíše sociolingvistice (tento vědní obor se však více zajímá o zkoumání jednotlivých rovin jazyka a jejich odlišností typu geografického, sociálního, atd.). Dnes stále těsněji spolupracuje s textovou lingvistikou.
V centru pozornosti druhého směru stylistiky – literární stylistiky (stylistique littéraire) – stojí texty, které teorie literatury nazývá „žánry“, a specifika uměleckého výrazu jednotlivých autorů. Ten je dán výběrem jazykových jednotek, bohatstvím slovní zásoby, délkou vět, strukturou souvětí a dalšími, vesměs jazykovými charakteristickými znaky. Stylistika se tak stává místem, kde se literatura dostává do velmi úzkého kontaktu s lingvistikou; je to dáno tím, že pro literaturu je jazyk přirozeným prostředkem a nástrojem.

HTML

PDF

DOC

MILIČKOVÁ, L. La stylistique non littéraire en tant que partie  intégrale des cours de français.