Antonín Přidal

„Zamlčovaný překladatel, neodmlčený tvůrce“

Text vyšel v časopise Absolvent, ročník 2012/2013.

Filozofickou fakultu vystudoval Antonín Přidal v tvrdých 50. letech minulého století, poznamenaných nástupem totalitního režimu. Navzdory tomu v něm česká literární scéna dostala výraznou rozhlasovou a později především překladatelskou osobnost. I když dlouhých dvacet let nemohl pracovat pod svým jménem, stojí za překlady takových autorů, jako jsou Joseph Heller, David Lodge nebo Edward Lear. Říká, že dnes už ho zaměstnává stáří, na jednu nenapsanou knížku prý ale ještě myslí.

Na Masarykově univerzitě jste studoval v těžké době v 50. letech. Jaké to bylo, být zde tehdy studentem?

Být studentem filozofické fakulty nebylo vůbec tak báječné, jak jsem si před zápisem představoval. Trvala obecná podezíravost a nejistota. Velkou přítěží byl povinný marxismus-leninismus a jeho nechutná frazeologie otravující tehdejší češtinu. Každý týden pak přitroublá a zbytečná vojenská příprava v líšeňském zámku. Pachuť ze svazáckého veselí a funkcionářské namyšlenosti. Nejlepší drb té doby se týkal vrátného, který prý s telefonem v ruce hlásil příchozímu hodnostáři: „Soudruhu děkane, volá milostivá paní!“

To tedy nezní jako typické veselé vzpomínky na vysokoškolské studium.

Někdy to bylo všechno k vzteku. Ale něco těžké nebylo – být kolegou a kamarádem těch, kteří dovedli hledat protiváhu v dobré četbě a hudbě, v upřímné debatě. A největší útěcha čekala v mých studijních oborech, v anglistice a hispanistice. Bohatství těch jazyků a jejich kultur nedalo narazit na žádné dogma. Skrze ně vstupoval člověk do jiného prostoru, mnohotvárného a nezadrátovaného.

Na které profesory vzpomínáte?

Nejraději na ty dobré, ale nikdy mi nevymizí z paměti ani ti druzí, pro mladého člověka nebezpeční svou kádrováckou agresivitou, politickým fanatismem, jízlivou tvrdostí. Někteří v dalším desítiletí změkli, dospěli k rozumnějšímu názoru a chování. Ale škody, které během 50. let způsobili na lidech a na úrovni školy, byly citelné. Nebýt jejich žluči a slepoty, všichni jsme tenkrát mohli být lepší. Ve všem. Oporou mi byli jejich protichůdci. Džentlmeni, ze kterých se dala vycítit vnitřní svoboda, uvážlivost a síla charakteru.

Kteří to byli?

Pro mě to byli anglisté Samuel Kostomlatský, Jan Firbas, Josef Vachek, často kvůli svým kvalitám diskriminovaní. Ale také Španělka Carmen Parga, manželka komunistického exulanta, a přitom tolerantní, vstřícná lektorka s velkým rozhledem a pochopením pro naše trápení. Později, když žila v Mexiku, napsala knihu, kde pojmenovala důvody své deziluze z komunismu: fanatismus, iracionalita, nesnášenlivost. „V šest večer v Madridu U Velryby!“ slibovala nám žertem. A my se smáli s nadějí, že se snad i neuvěřitelné stane skutkem. Ale kdy? Zatím nám zoufale chyběly nové knihy, slovníky, časopisy, nemluvě o cestách do zemí, jejichž jazyky a literaturu jsme studovali, ale v osobním kontaktu nemohli zažít. Na Kubu jsem se dostal až v 60. letech, do Anglie a Španělska teprve po listopadu 1989, krátce před- tím do Spojených států. Dlouho to pro mě byly lásky platonické. Ale trvalé. Udržované dobrými prostředníky.

Jste známý jako znalec Shakespeara. Čím je pro vás jeho dílo tak pozoruhodné?

Vším. Rozsahem, rozmanitostí, hlubinami. Tak jako Alpy nebo Dolomity, kam se každoročně vracím. Údiv, obdiv, posvátný úžas, slova na to nestačí, nejlepší jsou tiché prožitky. Začalo to v gymnaziálních letech u otcovy knihovny Hamletem a Macbethem. A listováním v Knize o Shakespearovi od Františka Chudoby, zakladatele brněnské anglistiky. Psal o Shakespearově díle tak detailně a přitom s takovým myšlenkovým rozmachem, že jsem začínal tušit, v čem že je asi velikost poznání. A jaká je moc jazyka, který je dovede postihnout a rozvinout.

Po studiích jste začal pracovat v literární redakci Českého rozhlasu v Brně. Mimo jiné jste spolupracoval s básníkem Janem Skácelem. Jak na tuto práci a na něj vzpomínáte?

Skácel, tehdy čtyřicátník, sám bezdětný, se ke mně choval nejdřív jako k synovi, potom jako k mladšímu bratrovi. Pozorně, s velkým zájmem o to, co vím a co bych vědět měl. Literární redakci rozhlasu stejně jako později časopis Host vedl ke svobodnějším obzorům. Nebál se oponovat oficiálnímu vkusu ani módním vlnám. Dlouhé hovory, které jsme pravidelně vedli, pro mě byly cosi jako postgraduál. Nedalo se s ním souhlasit ve všem, někdy byl až příliš zarputilý, ale vyrovnávat se s povahami nových přátel, to je taky škola. V té redakci, přátelské a veselé, jsem byl ve svém živlu, bavilo mě pouštět se do naučných pásem, jako byl Shakespeare pro začátečníky, do literárního kabaretu Na shledanou v sobotu nebo do rozhlasových her.

Jak se vám dívá na to, že rozhlas dnes pozvolna vyklízí prostor jiným médiím?

Hlas a hudba mohou konkurovat všemu viditelnému jen tam, kde člověk potřebuje víc slyšet než vidět, víc se soustředit, víc rozvinout svou přemýšlivost, svou představivost. Otázka se týká všech. Co v sobě kdo vyklízí? Kdo čemu ustupuje? Co komu nestojí za to?

Zvukové médium si ale objevuje přístupové cesty, o jakých se mu za mých časů nesnilo. Otvírají se přes nejrůznější přenosná zařízení a počítače, přes internet a jeho zvukové archivy. Na Divadelní fakultě JAMU jsem před dvaceti lety založil Ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky. Často se tam hlásí zájemci, kteří o rozhlasových programech vědí minimum. Ale postupně tomuto médiu přicházejí na chuť, zkoušejí si jeho možnosti i svoje místo v něm.

A ještě jedna naděje. Až budeme hodně staří a krátkozrací, právě rozhlasem zůstaneme spojeni s tím, co jsme dřív přijímali z obrazovek a tištěných stránek. Rozhlas nám zůstane.

Na počátku normalizace jste dostal z rozhlasu vyhazov. Proč vlastně?

Rozchod byl oboustranný. Nové vedení nemohlo potřebovat někoho, kdo nedokázal odvolat, co říkal před srpnem 1968 a po něm, a já jsem nebyl schopen posluhovat dosazeným ropuchám. Tak se mi ve čtyřiatřiceti sesula spousta rozhlasových plánů, ale naskočily jiné, zvláště s překládáním. To byl obor zdánlivě méně kádrovaný, ale naneštěstí nebyl. Téměř deset let se mnou žádné nakladatelství nesmělo uzavřít smlouvu.

Překládal jste autory, jako jsou David Lodge, Patrick White, Gilbert Keith Chesterton nebo Joseph Heller, musel jste ale pracovat pod cizím jménem. Jaký to byl pocit, být nucen fungovat takovým způsobem?

Trpký. Nikomu bych nic takového nepřál. Zčásti to mírnila úleva, že se mohu zabývat autory velkého významu, pokračovat ve svém oboru, dostávat se k novým podnětům. Ale když té práci dáváte maximum z toho, co víte a umíte, a přitom se k ní nesmíte hlásit, je to ponižující. Režim vám nejdřív vezme vaše plány, potom jméno a tím i tvář. Udělá z vás „nikoho“. Udělá z vás svůj majetek. Jako cenzor, který tvrdě škrtá nejen v textu, ale i v životě, a nejen v mém. Proškrtával lidem pracovní možnosti, vzdělání, cestování, oklešťoval jejich talent. Znemožňoval otevřenost, vnucoval přetvářku. Dnes už to vypadá jako kus života těžkého, který se musí nějak unést, ale bylo to horší. Bylo to zlé, odporné a ničivé.

Užíval jste si pak nabytou svobodu po sametové revoluci?

Po tom, co jsem právě řekl, si domyslíte, jaké to pro mne bylo nadechnutí, jaká záchrana. Mohl jsem konečně všechno. Svobodně myslet, mluvit, psát. Publikovat a učit. Mohl jsem vyzkoušet i to, nač jsem předtím nemohl ani pomyslet – moderování televizních diskusí nebo režii vlastních her v televizi, rozhlase i divadle.

Vzpomenete si na tvůrčí počin, do kterého jste se vrhl jako do prvního?

Jedna z prvních věcí, které jsem tenkrát v nově založené Obci překladatelů inicioval, byla knížka dosud u nás nevídaná – soupis literárních překladů, které musely vyjít pod cizím jménem. Jmenuje se Zamlčovaní překladatelé, zaznamenává 690 titulů, přes 120 těch, co je nesměli podepsat, a dvě stovky „pokrývačů“, kteří zakázaným kolegům solidárně poskytli svá jména. „Toto je památník zlých časů a dobrých přátelství,“ napsal jsem do úvodu.

Kromě toho, že jste známým literárním tvůrcem, se o vás ví, že jste také vášnivým čtenářem. Na které straně stojíte raději, na té čtenářské, nebo na té tvůrčí?

Čtení je většinou pohodlné, psaní je všechno možné než pohodlí a odpočinek. Jedno i druhé se může v jisté chvíli přejíst a chce být vystřídáno. Někdy vydržím číst celý dlouhý den, ale psát od rána do večera nebo celou noc je riziko. Jaké, to se ukáže, když po sobě člověk přečte, co se mu zdálo tak neodolatelné, že v tom nedokázal přestat. Pokud jde o vášeň, ta čtenářská mi na rozdíl od autorské bude věrná až doposledka. I na věčnosti, kdybych se jí dočkal, bych raději hledal, co číst než o čem psát.

V některých oborech profesionálové říkají, že trpí jistým postižením, že už se nedovedou na některé věci dívat běžnýma očima. Jak se vám čtou knížky, když jste zároveň překladatel a spisovatel?

Takového postižení bych se velmi bál. Ztrácet schopnost „normálního pohledu“ je podobně žalostné jako přicházet o kritický rozum nebo přirozený cit. Co potom s takovou profesí? Předávat ji dál? Komu? Smyslem literatury a jejího zkoumání je rozum a cit bystřit, ne rozostřovat, ne zahlcovat. Nedokážu dočíst recenze nebo studie psané v takovém zamlžení. Úporně odtažité, ztracené samy v sobě, zamotané tak, že mají jistotu neprostupnosti, tedy toho, že s nimi nikdo nebude polemizovat. Na literárním profesionálovi by mělo být poznat, jestli všechno, co pročetl a promyslel, z něj udělalo rozvážnějšího a citlivějšího tvora, než jaký byl předtím. Jestli za něco stojí také jako člověk.

Poznal jste takové literární profesionály?

Přinejmenším dva. Jiřího Opelíka a Jiřího Levého. První vystudoval bohemistiku v Olomouci, ale s Brnem ho spojovalo přátelství se Skácelem a Mikuláškem. Jeho studie a knihy, například o bratrech Čapcích nebo Vladimíru Holanovi, jsou pro mě příkladem, jak badatel a analytik dozrává k moudrosti. Ten druhý byl anglista, absolvent Masarykovy univerzity Jiří Levý. Dlouho směl učit jen v Olomouci a po návratu do Brna předčasně zemřel ve čtyřiceti letech. Jeho odkaz je ale pro českou literární vědu podstatný, a to nejen knihou Umění překladu, dnes už světoznámou. Měl jsem štěstí poznat ho zblízka, jeho rozhled, pracovitost a vstřícnost. Naše neformální setkání nad mými prvními pokusy o překlady a doslovy mě nadlouho poznamenala.

Jak se díváte na pojmy múza a inspirace? Tvoříte pod nějakým náhlým osvícením, nebo musíte věci spíše vysedět?

Něco za cibuli, něco za křen, něco vysedíme, něco zapřem a prohlásíme to za osvícení shůry. Mám teorii i zkušenost, že osvícení se musí vykřesat. Mnoha nárazy, mnoha ťuknutími, trknutími – a ne z každého je plamen. Ani překladatelské oříšky jsem nerozbíjel jedinou múzickou ranou, víc pomáhalo pozorné proklepávání.

Jak to bylo třeba s vaším známým překladem knihy Pan Kaplan má třídu stále rád?

Má verze Rostenova „Pana Kaplana“ je toho právě mnohanásobným příkladem. To, že vás napadne nějaký vtip, ještě neznamená, že se do dané situace opravdu hodí. Že tam třeskne, a ne jen zaprská. Jeden vtip se dá opracovat na několik způsobů, ale jen jeden je v dané chvíli účinný.

A co ony vtipné poetické útvary „limeriky“, které píšete i překládáte?

U těch je to o něco snazší, protože jsou kratší a dají se rychleji přemontovat. Ale když jsem začínal s Learovými Příběhy dlouhého nosu, které pak v Divadle na provázku geniálně inscenovala Eva Tálská, šlo to pomalu. Plaval jsem blanenskou přehradou snad hodinu sem tam, a vzešel z toho jediný limerik:

Byl jeden dědeček na voru,

volal: Já pluji k obzoru!

Když mu řekli: Omyl!

Duševně se zlomil,

ten nešťastný dědeček na voru.

V tom to možná je. Nedat se hned zlomit.

Co vás teď zaměstnává? Pracujete na nějakém překladu nebo knize?

Kromě přednášek na Divadelní fakultě JAMU mě zaměstnává stáří, občasné neduhy a stále častější pomyšlení, že jsem přežil hodně svých přátel, kolegů a lidí, které jsem dřív potkával a najednou nepotkávám. Proto se do ničeho většího nepouštím – co jsem nestihl dřív, už nedohoním.

Proč litovat? jmenuje se příznačně můj výbor z díla amerického básníka Galwaye Kinnella. Vyšel loni, jen o něco dřív než moje Potulky knihami a časem, vyprávění o slovech, příbězích a starých otázkách. Na jednu nenapsanou knížku ještě myslím. Ale nebudu patřit k těm, o kterých se říká: „On až do posledního dne, do poslední chvíle něco dělal, něco psal...“ Děkuji, nechci. Na to si příliš vážím všeho, co je čím dál blíž k posledku.

prof. Antonín Přidal

překladatel, spisovatel

Narodil se v Prostějově, po maturitě na gymnáziu v Uherském Hradišti vystudoval na Filozofické fakultě MU anglistiku a hispanistiku. V letech 1960–70 pracoval v literární a dramatické redakci Československého rozhlasu v Brně, odkud musel z politických důvodů odejít. Až do sametové revoluce se věnoval literární a překladatelské činnosti, publikoval většinou pod cizími jmény. V letech 1990–91 byl dramaturgem Filmového studia Barrandov, od roku 1990 působí na Janáčkově akademii múzických umění. Svými překlady zprostředkoval českému publiku anglicky i španělsky psanou poezii a drama (W. Shakespeare) a řadu významných prozaických děl moderní anglické a americké literatury (J. Heller, L. Rosten, J. Updike).

Text: David Povolný

Studujte u nás

Další absolventi