Přemysl Reibl

Přestože vystudoval učitelství českého jazyka a dějepisu, necítil se povolán učit. Pedagogiku vyměnil za práci v muzejnictví: v roce 1992 stanul v čele nově zřízeného Muzea Boskovicka (dnešního Muzea regionu Boskovicka), v roce 2004 se stal ředitelem Národního zemědělského muzea v Praze. Obě instituce se především snažil otevřít lidem – pořádal populární výstavy, spolupracoval se školami, zapálenými jednotlivci nebo organizacemi. Jako vůbec první se podrobně zabýval židovskou historií města Boskovice, kde se mu ještě v 90. letech podařilo otevřít expozici věnovanou tomuto tématu. Podílel se také na obnově tamější synagogy a židovských rituálních lázní. Zesnulého absolventa Filozofické fakulty Masarykovy univerzity Přemysla Reibla představila jeho žena Taťána Reiblová.

Dokázala byste popsat, jaký byl Přemysl Reibl člověk?
Přemek byl aktivní, přemýšlivý, usilovný, přátelský, ale i dominantní a někdy sebestředný. Patřil ke společensky založeným lidem, toužil po svobodě v životě i v práci. Vyznačoval se obrovskou až nebezpečně rozvinutou vizuální pamětí pro detail. Rád cestoval, jezdil na kole, poslouchal underground, později rád a dobře vařil, v mládí i přes svůj menší vzrůst hrál basketbal a lyžoval. Byl oddaný rodině, i když svůj volný čas často trávil spíše v knihách.

Při studování všech jeho aktivit má člověk pocit, že pracoval opravdu naplno. Dokázal si odpočinout?
Práce, zvlášť pokud v ní viděl novou a zajímavou výzvu, byla jeho koníčkem a stála na prvním místě žebříčku hodnot. Nové pracovní úkoly ho nabíjely. Večery často trávil s poznámkovým blokem, později notebookem, kam si své nápady zaznamenával a který ho všude doprovázel. Běžně na svých dlouhých cestách vlakem do Prahy místo novin četl knihy o filozofii, literární teorii nebo historii. O jeho čtenářské zálibě svědčí mimo jiné úctyhodná sbírka knih v naší knihovně.

Na brněnské filozofické fakultě vystudoval učitelství českého jazyka a dějepisu. Proč zvolil zrovna tuto kombinaci?
Hlavním důvodem byla jeho láska k české poezii a literatuře počátku 20. století. Již jako velmi mladý měl značný přehled o historii, která jej velice zajímala. Hodně z toho, co znal a uměl, nastudoval jako samouk. Měl encyklopedickou paměť, která mu otevírala mnohé dveře. Po absolvování střední ekonomické školy v Brně jeho humanitní zájmy převážily, proto pokračoval ve studiích na filozofické fakultě.

Podstatnou část svého života nakonec pracoval v muzejnictví – mimo jiné jako ředitel dnešního Muzea regionu Boskovicka, později také jako ředitel Národního zemědělského muzea v Praze. Proč vyměnil pedagogiku za práci v muzeu?
Necítil se povolán učit. Tehdy na filozofické fakultě byl jím zvolený obor, byť učitelský, zaměřený více teoreticky a méně prakticky, což vnímal jako výhodu. Vždy byl spíše vědcem a teoretikem. Schopnost předávat poznatky někomu dalšímu byla závislá na věku posluchačů, chyběla mu trpělivost a hravost. Už na fakultě pracoval jako pomocná vědecká síla na Ústavu českého jazyka, ještě před dokončením studia začal pracovat v Oddělení dějin literatury v Moravském zemském muzeu pod vedením skvělého Jiřího Hájka. Odtud už byl jen krok k další profesní cestě: v roce 1992 do nově zřízeného Muzea Boskovicka (dnes Muzea regionu Boskovicka), později do Národního zemědělského muzea v Praze.

Přestože se učitelství aktivně nevěnoval, vzdělávání dětí se úplně nevzdal. Spolupracoval s nimi na projektech představujících historii města Boskovice, věnoval se s nimi boskovickým osobnostem nebo pro ně připravoval nejrůznější pracovní listy či učebnice. Nelitoval někdy toho, že se pedagogiky vzdal?
Tato část muzejní práce už nebyla každodenní školní rutina, ale jeho vlastní inovativní projekty pro děti a mládež. Cítil se v nich svobodný, edukativní práci mohl dělat jinak. V 90. letech využil nových příležitostí, začal se vzdělávat, cestovat a obklopovat se podobně smýšlejícími lidmi. Stěžejním cílem jeho cest byly prohlídky národních muzeí. Významně ho inspirovalo třeba Technické muzeum ve Vídni.

Z pozice ředitele muzea se především snažil otevřít v mnohém zakonzervované instituce lidem. Jak se mu to dařilo?
Uměl si získat lidi a přesvědčit je, že si stojí za svou vizí. Naslouchal však také názorům druhých, zajímal se o muzejní návštěvníky. Pro veřejnost uspořádal řadu populárních výstav: od modelů vláčků a autíček přes stará řemesla až k avantgardnímu umění. Nelze opomenout jeho spolupráci s místními školami, realizaci dokumentárních filmů z regionální historie, publikační činnost nebo spolupráci s mnoha pro historii zapálenými jednotlivci, místními spolky či organizacemi.

V souvislosti s jeho prací v dnešním Muzeu regionu Boskovicka zmiňme, že se jako vůbec první podrobně zabýval židovskou historií města Boskovice. Ještě v 90. letech se mu podařilo otevřít expozici zaměřenou čistě na tuto etapu historie města, později mimo jiné také aktivně spolupracoval s rodinami přeživších boskovických Židů. Jak se k tomu dostal?
V 90. letech nebylo toto téma v Boskovicích příliš populární. Židé z města a okolí byli během 2. světové války transportováni do Terezína a poté do vyhlazovacích koncentračních táborů. Po válce se domů vrátilo jen málo z nich. Přemek spolu s mnoha dalšími spolupracovníky, později také s podporou Židovské obce v Brně a České televize v Brně, otevřel první expozici věnovanou historii židovského města na Moravě. Na ni časem navázala stálá expozice v místní synagoze, která je dnes v rozšířené podobě umístěná v Židovském obecním domě. Dále se také podílel na organizaci multižánrového festivalu Boskovice, nejprve založeného pro záchranu a později pro obnovu židovského města v Boskovicích. Nelze opomenout ani doprovodnou ediční, edukativní a výstavní činnost, na které spolupracoval především se žáky a studenty místních škol. Přispěl také k obnově boskovické synagogy nebo k objevu a zpřístupnění mikve – židovských rituálních lázní.  Společně s rodinou byl také dva roky správcem židovského hřbitova v Boskovicích.

Po více jak deseti letech práce v boskovickém muzeu odešel do Prahy, kde vedl Národní zemědělské muzeum. Jak velká výzva to pro něj byla?
Nejtěžší pro něj bylo získat podporu pražských zaměstnanců a důvěru zřizovatele. Nejprve začal mapovat možnosti, uceloval a třídil sbírky. Všichni tak nějak věděli, že muzeum je rezavou konzervou, kam nikdo nechodí. Instituci se mu podařilo výrazně proměnit. Mimo jiné vybudoval stálou a odborníky oceněnou expozici Jede traktor, srdečním projektem pro něj bylo zřízení Moravského kartografického centra v obnoveném zámku v jeho rodných Velkých Opatovicích (dnes ve správě Národního technického muzea). Postupně začal s modernizací muzejních poboček ve Valticích a Čáslavi, kde připravil expozici Dřinu strojům. Navázal spolupráci s dalšími pražskými muzejními institucemi, zapojil muzeum do Asociace českých muzeí a galerií, díky čemuž budoval Národnímu zemědělskému muzeu dobré jméno i v odborných kruzích. Lidé postupně začali do muzea chodit, návštěvnost rostla.

Dokázala byste říct, jak moc mu v jeho pestré kariéře pomohlo, že vystudoval právě brněnskou filozofickou fakultu?
Myslím, že zde našel své profesní vzory. Mohla bych jich jmenovat řadu, zmíním třeba Milana Suchomela, Ctibora Nečase, Jaroslava Kudrnu nebo Jiřího Malíře. Ukázali mu, jak úžasná může cesta za poznáním být, díky nim se naučil vědecky pracovat, hledat a objevovat, precizně se vyjadřovat, rozvíjet své zájmy. Přestože studoval v době těžké komunistické diktatury, která stále hrozila vyhazovem ze studií pro jiný politický názor, udržel si svůj pevný nesouhlasný postoj. Vyhledával osobnosti podobně smýšlející, část velmi významného kulturního podhoubí se formovala přímo na filozofické fakultě. Brněnský kulturní život byl v té době nesmírně zajímavý a podnětný. Byla to doba skvělých filmů, které se pod vedením Zdeňka Smejkala často promítaly přímo na filozofické fakultě. Na fakultu vzpomínal rád, vnímal také její porevoluční vývoj s generační obměnou. Dokonce uvažoval o dalším studiu na své alma mater, ale čas a podmínky tomu nebyly nakloněny.