Lenka Budínová

Text převzat z online.muni.cz.

Počet dětí, u kterých odborníci diagnostikovali některou z forem autismu, každým rokem roste. O autismu se tak začíná více mluvit, vznikají speciální projekty či třídy. Právě s těmito dětmi se každý den setkává absolventka psychologie na filozofické fakultě Lenka Budínová, která pracuje ve Speciálně pedagogickém centru při ZŠ Štolcova, největší škole pro žáky s autismem v České republice. Kromě toho působí jako klinická psycholožka ve fakultní dětské nemocnici v Brně.

Podle posledních údajů dětí s autismem přibývá. Potvrzuje to i vaše praxe?
Ano, jen za minulý rok přibylo v centru k vyšetření 140 nových dětí. Aktuální údaje se pohybují od 0,6 až po jedno procento osob s poruchami autistického spektra v populaci. Je však otázkou, zda relativní vyšší počet těchto dětí nepřičítat spíše lepší osvětě a kvalitnější diagnostice. Ať je nárůst způsobený čímkoli, bude třeba se touto problematikou stále více zabývat, a to nejenom ve vzdělávání, ale i v další péči o dospívající nebo dospělé s autismem – například při možnostech chráněného bydlení, případně při jejich zapojení do pracovního procesu.

S autistickými dětmi pracujete od doby, kdy jste dokončila studium psychologie. Připravila vás fakulta na setkání s tak náročnou prací?
Ze školy jsem měla kvalitní teoretický základ. Uvítala bych ale možnost mít v rámci studia více praxe, která je podle mě obzvlášť v mé práci velmi důležitá a měla by být v adekvátním poměru k probírané teorii. To se ale myslím od dob mého studia postupně zlepšuje, a také k nám do centra přichází na praxi stále více studentů psychologie, kteří se o téma autismu zajímají a chtějí získat praktické zkušenosti.

Vraťme se k samotnému autismu. Většina lidí si stereotypně představí filmového Rain Mana. Vypadá autista opravdu takto?
Forem autismu je mnoho, u každého dítěte se projevuje jinak. Některé děti mají zachován dobrý intelekt. Přes to, že mohou chodit do základní školy, mají ale velké problémy v sociální oblasti a ve způsobu komunikace s okolím. Hledají si také jiné „specifické“ zájmy a tím nezapadají do kolektivu. Na druhé straně spektra pak stojí ti, kteří mají k autismu přidruženou v různé míře mentální retardaci, případně epilepsii, určité procento dětí s autismem vůbec nemluví. Proto je i diagnostika tohoto onemocnění poměrně složitá. V profilu schopností často najdete výrazné disharmonie v jednotlivých oblastech. Na jednu stranu může mít dítě výjimečné schopnosti, hudební nadání, výbornou mechanickou paměť; na druhé straně vidíte vždy handicapy ve třech základních oblastech, takzvané autistické triádě: v sociálním chování, v oblasti komunikace a v oblasti představivosti a hry.

Co si máme představit pod problémy v sociálním chování?
Například u dětí zařazených v základních školách může jít třeba o používání vulgarismů v hodině; při nenadálých změnách se mohou objevovat neadekvátní a nepřiměřené reakce. Děti s autismem obecně potřebují pevný řád a denní režim. Cokoli, co narušuje tuto pravidelnost, může způsobit problémové projevy v chování. Když se například prohodí vyučovací hodiny nebo se pořádá nějaká výjimečná akce a jde se třeba do kina, mohou tyto děti reagovat velmi negativně, například křikem až agresí. Pokud jsou na situaci dopředu připraveny, zvládají tyto akce bez větších potíží.

Autistické děti mívají i hodně specifické zájmy.
To souvisí opět s tím, že obvykle vyhledávají věci, které jsou neměnné, lze je předvídat a jsou jistým způsobem strukturované, pravidelně se opakují. Mohou to být například písmena abecedy, čísla, oblíbené téma je například městská hromadná doprava – děti znají čísla tramvajových linek, jejich trasy, zastávky. Do takové oblasti se pak ponoří a zabývají se tímto tématem velmi podrobně. S ostatními dětmi ve škole většinou společné zájmy nesdílí. Nezajímají je běžné trendy, takže si nemají o čem povídat a ostatní děti zase těžko přistupují na témata dětí s autismem, jako jsou například elektrické rozvody, rozvody kanalizace, statistika, latinské názvy brouků, značky aut, čísla transformátorů.

Děti s autismem naopak bez odpovídající podpory často selhávají kupříkladu v běžných oblastech sebeobsluhy – mají problémy s oblékáním, s čištěním zubů, s čistotou stolování, s dodržováním hygieny a podobně.

O autistech se říká, že neumějí navázat sociální kontakt. Jak s dětmi či dospělými s autismem jednat?
Že lidé s autismem nedokážou primárně navázat kontakt s ostatními lidmi, patří k jednomu z mýtů o autismu. Měli bychom si uvědomit, že děti s autismem nejsou primárně pasivní, uzavření jedinci, kteří netouží po sociálním kontaktu – existují různé typy sociálního chování, od osamělých typů až po ty sice aktivní, ale zvláštní. Stejně tak není pravda ani to, že by se děti s autismem obecně neuměly smát či vyjádřit emoce, že by neměly zájem o přátelství, je to však vždy trochu složitější. Děti s autismem se samozřejmě vyjadřují, ale často jsou tyto projevy v dané situaci nepatřičné, a proto nefunkční.

Co tedy radíte blízkým nebo těm, kteří se s autisty setkávají?
Důležité je o konkrétním člověku nasbírat co nejvíce informací. Když se setkáte poprvé, nemůžete hned vědět, jak reagovat. Ke každému dítěti se musí přistupovat individuálně, snažit se pochopit jeho specifika. Osobnost dítěte je s autismem spojená a autismus ovlivňuje chování dítěte, jeho komunikaci s okolím a způsob vyjadřování emocí. Jsou děti s autismem, které se na vás budou stále smát, ale smích nemusí u těchto dětí vyjadřovat vždy radost – naopak mohou být v nepohodě a brzy může následovat afekt, to však nejlépe poznají rodiče, kteří dítě znají.

Ve škole se dětem dostává specializované péče. Pozorujete, že se v průběhu zlepšují?
Autismus je neurovývojové postižení, které je celoživotní, tudíž se nedá jednoduše „vyléčit“. Pokud má ale dítě odpovídající podporu při vzdělávání, využívají se vizuální pobídky a zajistí individuální přístup, je strukturováno prostředí a jsou využity specifické metody práce, jsou pak vidět velké pokroky a šance na zlepšení určitě je. U nás ve škole jsme měli chlapce, který se během roku zlepšil ve všech oblastech, v nichž děti s autismem mají problémy, a byl přeřazen ze speciální školy do školy běžné. Je to ale hodně individuální. Záleží i na celkové aktivitě a schopnosti spolupráce dítěte – pasivita a aktivita u dětí s autismem bývají proměnlivé v čase a můžou ovlivnit celkové výsledky vzdělávání.

Působíte také na klinice dětské neurologie. Jaká je vlastně úloha psychologa v nemocnici?
Spočívá hlavně v diagnostice a doporučení dalších postupů a opatření, doplnění podrobných neurologických vyšetření o psychodiagnostiku. Primární tam ale stále zůstává práce lékařů.

Vaše práce je emočně hodně náročná. Jak to zvládáte?
Přestože se zdá náročná, je pro mě obohacující svou rozmanitostí. Setkávám se s dětmi s různou mírou postižení, takže i přístup při vyšetření musí být často přizpůsoben charakteru a chování dítěte. Největší odměnou je pro mě to, když se děti díky odpovídajícímu způsobu vzdělávání postupně zlepšují a dospějí k částečné samostatnosti a funkční komunikaci s okolím. Když se potřebuji odreagovat, vyrážím s dětmi na Vysočinu.