Jana Horváthová

Text vyšel v tištěné verzi časopisu MUNI.cz v roce 2005.

Vystudovala historii (1990) a muzeologii (1997) na Filozofické fakultě MU. V roce 1991 stála u zrodu Muzea romské kultury v Brně, jehož je od roku 2003 ředitelkou. Zde se mimo jiné snaží vybudovat stálou expozici. Připravila výstavy jako Svět očima Romů či Hledání domova (pro Moravské zemské muzeum). Podílela se na realizaci projektu, který spočíval v pořízení nahrávek romských pamětníků 2. světové války v ČR pro Memorial Holocaust Museum ve Washingtonu. Angažovala se v záležitosti odškodnění českých Romů za rasovou persekuci v době války. Dlouhodobě také spolupracuje s Českou televizí jako odborná poradkyně a scenáristka dokumentárních filmů (např. Cikánské obrázky, Margita a Lenka, Khamoro). Jana Horváthová je členkou Rady vlády pro národnostní menšiny, v letech 2001 – 2004 byla členkou Vědecké rady Masarykovy univerzity. V roce 2002 jí vyšla kniha Kapitoly z dějin Romů, která bývá používána jako středoškolská učebnice.

Vaším prvním oborem, který jste na Masarykově univerzitě vystudovala, byla historie. Hlásila jste se na ni, protože vás bavila obecně, anebo jste se již tehdy aktivně zajímala o dějiny Romů v českých zemích?
O dějiny Romů jsem se v době nástupu na obor historie nezajímala ani v nejmenším, můj původ byl ještě v té době pro mě problém. Ale dějiny i historické objekty mě už odmala přitahovaly zvláštní, řekla bych skoro magickou silou. Podstatnou roli v tom sehrálo nadšení mého otce, který je podobně jako já milovníkem zašlých časů. Vzhledem k době, v níž jsem prožila své dětství, je jasné, že jsme do ciziny nejezdili, zato jsme s rodinou projeli celé Československo a kdekoli jsme po cestě narazili na zajímavou památku, museli jsme ji obhlédnout. V patnácti letech už jsem to nemohla vydržet, a i když jsem ještě oficiálně nesměla pracovat na brigádě, tak jsem si na léto vyřídila průvodcování na zámku v Náměšti nad Oslavou. Potom už jsem provázela každé léto, vždy na jiném zámku. K dějinám Romů jsem se dostala až na škole. Jednou mi můj spolužák z historie Tomáš Knoz mezi řečí sdělil, že profesor Ctibor Nečas hledá studenty, kteří by mu pomáhali v jeho bádání o dějinách Romů. Neřekla jsem mu na to nic, protože mě trochu nemile překvapilo, že Tomáš patrně odhalil můj romský původ; ale přemýšlela jsem nad tím stále víc. Nakonec jsem se přihlásila. Profesor Nečas byl nadšený, protože ve své vrozené slušnosti by se neodvážil mě oslovit: „Hele Holomková, píšu o tvé rodině už dlouho, nechceš se připojit?“

Jaká byla vaše motivace k tomu, abyste se tři roky po promoci vrátila na MU studovat muzeologii?
Začátkem roku 1991 jsem byla ve skupince lidí, která v Brně zakládala Muzeum romské kultury. Já jsem byla vlastně jediná jeho pracovnice na plný úvazek, historička. Nebyla jsem si jistá, že vím, jak budovat muzeum, jak by přesně mělo fungovat, nevěděla jsem, co konkrétně znamenají zaklínadla jako evidence v I. a II. stupni, správa sbírek atd. Vždy jsem si představovala, že budu mít dobrého šéfa, od kterého se vše podstatné naučím. Tady jsem s ničím takovým počítat nemohla, proto jsem šla studovat muzeologii. Nechtěla jsem od začátku dělat chyby. Navíc jsem byla na mateřské dovolené a už jsem si chtěla taky trochu odpočinout od péče o domácnost. Naštěstí moje maminka je rozená hlídací babička a dělá to naplný úvazek a výborně.

Váš dědeček, právník Tomáš Holomek, byl jedním z prvních Romů, kteří vystudovali v bývalém Československu vysokou školu. Jaké jsou podle vás hlavní příčiny toho, že počet jeho následovníků v romské populaci dnes stále nepřekračuje jedno procento?
Tato otázka zcela zásadně souvisí s celým souborem problémů, který jsme si zvykli nepříliš správně shrnovat pojmem „romský“. Díky historickým souvislostem nestojí romské děti v první třídě na stejné startovní čáře jako děti ostatní. Pokud mají i romské děti uspět, musí zpoždění dohnat. Tuto nadprůměrnou zátěž, navíc bez pomoci rodičů, lidí pologramotných nebo často absolventů zvláštních škol, mohou tyto děti samy jen stěží zvládnout. To je také příčina, proč většina romských dětí, včetně těch velmi nadaných, končí ve zvláštních školách. Jedná se zpravidla o děti, které mají pouze sociální handicap, nikoliv mentální retardaci. Dál už se nedostanou – nevyučí se, skončí na úřadě práce, a tak stále dokola. Většina vystudovaných Romů měla v něčem štěstí. Buď se setkali s vynikajícím učitelem, který jim byl ochoten poskytnout nadstandardní péči mimo rámec osnov i svůj soukromý volný čas, nebo měli rodiče, kteří už sami jistý díl zpoždění překonali, a jejich potomek mohl na jejich snahu prostě navázat. Případ mé rodiny to jasně dokládá. Jestli máme upřímnou snahu Romy fakticky integrovat, pak by tato společnost, její romská i neromská část, měla napřít koordinované úsilí a poskytnout zejména romským dětem nadstandardní péči v systému vzdělávání, ale i dál. Kvalifikovaní lidé se uplatní na trhu práce, vystříhají se chudoby a dalších negativních důsledků, to vše pozitivně poznamená jejich sebevědomí, tedy vznikne prostor i pro navazování zdravých vztahů s okolím, s majoritou. Stále se mi ale zdá, že si to odpovědní lidé nechtějí přiznat, že před tímto faktem zavírají oči.

Myslíte si, že by naše univerzity měly pro Romy například zavést obdobné afirmativní akce, jaké existují pro různé etnické menšiny na školách v USA?
Nevím přesně, jak to funguje v USA. Pro něco jako „přibližovací akce“ však určitě jsem, protože zvýšení počtu vzdělaných Romů bude znamenat zlepšení nejen pro Romy samotné, ale pro celou společnost. Navíc dneska romští absolventi vysokých škol svoji práci skutečně věnují zase své komunitě, jistým způsobem se k ní vracejí. Nejsou to už ti komunistickou stranou podporovaní romští „kádři“, kteří na oplátku šli režimu „na ruku“ tím, že se asimilovali, od Romů odvrátili, a tak už pro romskou komunitu neudělali vlastně nic. Z jejich omezeného individuálního úspěchu romská komunita nemohla těžit.

V souvislosti s nedávným 60.výročím osvobození Osvětimi se v médiích rozebírala kauza, že se děti i studenti ve školách učí málo o holocaustu. Jak je tomu s povědomím nejen žáků, ale i ostatních obyvatel ČR o jeho součásti, která postihla Romy?
Bohužel pořád špatně. Nejen u dětí, ale i u dospělých a – což je zvlášť smutné – někdy dokonce i vysokoškolsky vzdělaní lidé nemají potuchy, jak to bylo s Romy za války.

Muzeum romské kultury v Brně patří k těm nemnoha institucím, které se snaží obecné povědomí majoritní populace o romském etniku kultivovat. Dokážete odhadnout jak úspěšně?
Spokojení nejsme a nemůžeme být, protože se stále nedaří dostat k nám do muzea více lidí. Největší zájem mají právě vysokoškoláci, snad i proto, že muzeum má teď několik přednáškových cyklů na Pedagogické i Filozofické fakultě MU. Přesto musím říct, že když v muzeu probíhal zápočtový test z dějin a kultury Romů, po jednom semestru přednášek na dané téma, byli jsme někdy s kolegy opravdu překvapeni, jak široké je rozpětí znalostí studentů v této oblasti, a to na stupnici od minusových až do vysoce pozitivních hodnot. Lidé jsou různí…

V muzeu pracujete od jeho založení v roce 1991. Řekla byste, že zájem o jeho činnost a projekty se od té doby mezi veřejností zvýšil? S tím souvisí i další otázka: ohlédnete-li se dnes za téměř patnácti lety práce pro Muzeum romské kultury, na co jste nejvíce hrdá a co – pokud vůbec něco – hodnotíte jako neúspěch?
Určitě se zájem zvýšil, to je naprosto bez diskuse. Nejvíce jsem asi hrdá na to, že nás vzal na vědomí jako odbornou instituci český stát tím, že nás zařadil mezi státní příspěvkové organizace, ale taky třeba to, že už sedm let realizujeme jednu putovní výstavu Svět očima Romů – E luma romane jakhenca, která tak dlouho putuje proto, že je o ni pořád zájem, především však v zahraničí. A neúspěch? Samozřejmě dílčích je každý týden několik. Ale u těch zásadních to není neúspěch, jen hrozně moc práce, která je teprve před námi – naučit chodit do muzea naše sousedy z romského ghetta, v jehož středu muzeum sídlí. Děti chodí každý den, ale jejich rodiče – zpravidla nezaměstnaní – mají úplně jiné problémy a zájmy než sledovat kulturu; potřebují každý den vyřešit, jak uživí rodinu.

Od října roku 2003 jste ředitelkou muzea. Jaké má pod vaším vedením ambice, respektive jaké s ním máte plány do budoucna?
Muzeum se chce stát institucí na patřičné odborné úrovni. Jisté je, že ještě pořád začínáme. Chceme být kvalitním muzeem, které bude globálně a také objektivně dokumentovat kulturu Romů jako etnika žijícího v diaspoře. Stejným dílem chceme oslovit veřejnost romskou i neromskou. Aktivity týkající se zkoumání a popularizace romské kultury realizujete nejen na půdě muzea.

V devadesátých letech jste jako dramaturgyně často spolupracovala například s Českou televizí. Řekla byste, že ČT a média veřejné služby obecně pokrývají život a problémy Romů u nás dostatečným a odpovídajícím způsobem, anebo vidíte v této oblasti nějaké rezervy?
Rezervy určitě jsou. Právě koncem 90. let se vysílal z Prahy, Brna i Ostravy cyklus Děti okamžiku, který přinášel dokumenty o romské kultuře. Pro řadu lidí byly tyto dokumenty přínosné, objevné. Dnes podobný titul v televizním schématu chybí. Vzhledem k závažnosti onoho problému, který nazýváme romským, je dle mého názoru úzkoprsé argumentovat, že existuje pořad o národnostních menšinách, ať už se jmenuje Velký vůz nebo Kosmopolis. Vztah Romů a Neromů je specifický, v mnohém těžko srovnatelný se vztahem jakékoliv etnické či sociální menšiny k většině. Musím ale přiznat, že Česká televize udělala v posledních letech velký pozitivní krok k objektivitě informací o Romech.

Kandidovala byste dnes znovu, tak jako v roce 2001, na členku Rady České televize?
Určitě už ne, protože bych musela pověsit muzeum na hřebík. Na nic jiného než na tento můj hlavní obor činnosti už mi, bohužel, čas nezbývá.