Iva Bittová

„Nebojte se být sami sebou.“

Text převzat z online.muni.cz

Patří mezi nejoriginálnější a mezinárodně nejúspěšnější české hudebníky, přestože už tu dlouhé roky nežije. Iva Bittová se před osmi lety odstěhovala do USA, kde vyprodává prestižní hudební sály. Domů se ale vrací poměrně často a ve Státech se prý moc neohřeje. Nejen proto, že zájem o ni v Evropě od té doby vzrostl, ale taky proto, že na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity už dokončila už čtvrtý rok studia hudební vědy.

V posledních letech vydáváte ročně dvě desky i víc. Prožíváte teď speciální inspirativní období?
To bych ani neřekla. Delší odmlku jsem měla jen po roce 2007, kdy jsem se stěhovala do USA a měla jsem hodně práce s vybudováním zázemí a zabydlováním. Ale i z této změny v mém životě jsem se snažila nasávat nějakou inspiraci, takže i to období se teď nějak úročí. Ale nikdy jsem nepřestala hudbu dělat úplně. Nabíjí mě a potřebuju ji k životu.

Jak vznikají vaše desky?
Většinou se držím toho, že je dobré hrát, hrát, hrát, zažít si to, dostat pod kůži a pak až jít točit. Jen výjimečně se stává, že jdeme do studia něco nahrát hned, třeba jen po pár zkušebních koncertech. Docela v houfu mi taky chodí nabídky z různých stran a žánrů a často z toho vyjde i nějaká nahrávka. Je to pak taková pěkná archivace toho, co dělám.

Desky berete jen jako archivaci své práce?
Nejsem ten typ umělce, který by se intenzivně věnoval práci v nahrávacím studiu. Když nahrávám desku, většinou uzavírám nějakou kapitolu. Jdu pak dál.

Máte radši živé koncertování?
Z nahrávky vychází úplně jiná energie, posluchač z toho má zcela jiný vjem. Hodně pracuju s dynamikou a expresí v konkrétním sále, navíc hraju většinou akusticky a snažím se akustiku používat jako podstatný efekt. Ve studiu jste jako pod mikroskopem, vždycky se musíte nějak přizpůsobit konkrétnímu zvukaři a ty silné exprese mi tam nejdou. Kromě toho když hraju, potřebuju vidět reakce lidí. Jejich chování je pro mě signálem, jestli je všechno v pořádku, nebo je potřeba reagovat na to, že něco nefunguje.

Vy stíháte sledovat reakce publika? Na koncertech vypadáte hodně ponořená do hraní.
Reakce publika prostě cítíte a já s tím hned pracuju. Přece jen za tu spoustu let, co hraju, je to už trochu rutina. Během své první improvizace si osahávám prostor a lidi v něm a podle toho pokračuju. Mám i proto radši hraní pro menší publika. Ty tisícové davy je dobré si jednou za čas užít, ale víc mi vyhovuje malý sál, kde nad tím, co, jak a s kým dělám, mám větší kontrolu. Když vidím, jak se lidi během koncertu otevírají a napojují, tak mi to dává sílu. A je to vlastně vzájemné. Já dávám lidem svou energii a oni mně zase vrací tu svoji.

Hudební kritiky ještě pořád nepřestalo bavit hledat pro vás žánr. Je to i pro vás téma?
Kdybych to řešila, už z toho asi něco vyleze a do nějaké té škatulky se umístím. Ale chápu, že kritici potřebují kvůli medializaci nějak popsat, o co že jde. Ale to je jejich problém. Ať se snaží. Já se musím soustředit na svoji vlastní práci. Za ta léta si myslím, že mám svůj originální zvuk a výraz, na který prostě lidi chodí. Zkouším je samozřejmě překvapovat nějakým novým programem nebo zajímavým hostem anebo tím, že hodně improvizuju, ale to ke mně taky patří. Lidé to vědí. Uchovávám si tak jistou volnost, pocit svobody. Kdybych to jednou ohraničila nějakým žánrem, tak by to asi nefungovalo. Vůbec si myslím, že hudba nemá žádná omezení. Stylové a žánrové členění je tu jen proto, že lidé mají potřebu věci pojmenovávat a zobecňovat. Aby člověk mohl říct, já jdu studovat jazz, nebo já jdu studovat klasiku. Jenže se tím někdy staví docela nesmyslné zdi.

Nestaráte se o svou image?
Nikdy jsem na tom nestavěla. Jsem prostě sama sebou. Když přijdete do sálu, kde mám mít koncert, tak tam nenajdete nic. Lidi, kteří mě neznají, si i kolikrát říkají: Tady se bude něco dít? Vždyť tady není vůbec nic nachystané. Jenže to je právě ono. Jsem tam jen já, housle, publikum a atmosféra sálu. A nehrozí mi, že vypadne nějaká krabička, na které stojí zásadní část koncertu, nebo že si setřu make-up. Na to já prdím.

Jak vypadá vaše příprava na koncerty?
Snažím se dobře spát a dobře jíst, mít zázemí, být v klidu. Je to o každodenním životním stylu. Samozřejmě musím být připravená na program, připomenout si hraný materiál a celkově se udržovat v takovém rozpoložení, abych měla dost energie. Housle jsou naštěstí tak intenzivní disciplína, že mě vlastně pořád udržují v dobré kondici.

Cvičíte tvrdě?
Jasně, to jinak nejde. Housle vás jinak nepustí.

Co to znamená?
Když necvičíte delší dobu na housle, tak vám to hned vrátí. Je to na zvládnutí jeden z vůbec nejtěžších hudebních nástrojů, a když mu nedáte čas, tak se s vámi prostě nebaví.

Cvičíte denně?
Musím. Cestování mi to někdy komplikuje, ale cvičení je priorita, která musí být do mého programu vždycky nějak zařazená.

Máte vztah k jedněm konkrétním houslím?
Teď mám zrovna nové od houslaře Bursíka z Brna. Udělali jsme si oboustranně radost. On je rád, že jsem si vzala jeho poslední zpracovaný nástroj, a já jsem ráda, že si ty krásné housle sama rozezvučím.

Proč jste opustila ty původní?
Už mi nedávaly inspiraci a nebyly prostě úplně ideální. Potřebuju nové impulzy. Když cítím tuhle potřebu, nástroj prostě vyměním.

Myslel jsem, že houslisté většinou spíš touží po starších nástrojích, které už mají něco za sebou.
Kdybychom čerpali jen z těch starých, tak by nám dřív nebo později musely dojít. A navíc musíme podporovat houslaře, protože jejich řemeslo jde dost na úbytě. Kromě toho beru i jako určitou výzvu dobře ten nástroj rozehrát. Pan Bursík mi právě říkal, že se může stát, že houslista nový nástroj zničí tím, jak ho zahraje a nedobře slyší nebo špatně intonuje. A když už zmiňujete staré nástroje. Můžete mít housle velkého jména od slavného houslaře ze 17. století, ale to vám vůbec nezaručuje, že budou mít dobrý zvuk. Pokud ležely dlouho ladem ve skříni a nehrálo se na ně, tak jsou mrtvé. Na housle musíte hrát, aby fungovaly.

Takže doma žádnou sbírku houslí nemáte?
Většinou to dělám tak, že jeden nástroj odejde a nahradí ho další. S panem Bursíkem jsme udělali výměnu. Moje původní housle budou putovat zase k někomu jinému, kdo si je užije a komu dají inspiraci. Nejsem obecně člověk, který by střádal věci.

Jak je to s vaším studiem na Masarykově univerzitě? Přijde mi ohromně vtipné, že jste odešla z Brna do USA, abyste chvíli nato začala studovat v Brně.
Všechno je to takové vtipné. Odešla jsem z Brna a Brno, nebo vůbec Evropa, si mě o to víc žádá. Jakmile jsem přesídlila do Států, v očích mnohých jsem jako by stoupla. Je zvláštní pocit, že vlastně děláte pořád to stejné, ale najednou, když žijete v USA, lidi mají pocit, že jste něco extra, a získáte větší respekt. Nenechávám se tím ale nějak ovlivňovat.

Ještě zpátky k té škole. Proč jste vlastně nestudovala už v mládí?
Mladá léta jsem prožila za totality a po konzervatoři jsem dostala hned příležitost jít do Divadla Husa na provázku, což bylo tehdy to nejlepší, co jsem mohla jako umělec chtít. Dodnes z toho čerpám. Říkala jsem si tehdy, že bych zkusila pokračovat ve studiu, ale hned jsem skončila, protože tehdejší systém víc zajímaly znalosti marxismu a leninismu než nějaký talent. Byla jsem tím pádem celý život v řadě věcí samouk, soustředila jsem se na to, co mě zajímalo, co mi šlo a co mi dělalo dobře. Věnovala jsem se taky třicet let studiu houslí s profesorem Šťastným, který ještě zažil to, že jsem se chystala hlásit na Masarykovu univerzitu.

Jak vás to vůbec napadlo?
Děti jsou odrostlé, mám něco za sebou a taky víc času na čtení, a tak jsem si řekla, že bych ráda něco studovala. V USA by to bylo dost komplikované, protože bych si musela udělat jejich high school nebo nějaké zkoušky, a na to bych asi neměla čas a energii. A tak jsem zavolala své známé do Brna a ona hned zareagovala a všechno rozjela. Že prý Akademie staré hudby by pro mě bylo výborné studium. A tak jsem se přihlásila, udělala zkoušky, vystudovala barokní zpěv a housle a letos jsem dostala bakalářský diplom.

A budete pokračovat v magisterském studiu… (nyní už má první rok za sebou, pozn. red.)
Říkala jsem si, že to zkusím. Pokud to zvládnu, bude to dobře, a pokud ne, tak se vůbec nic neděje. Studuju jen pro sebe, chci se něco dozvědět. Nedělám to kvůli titulu. Ráda bych v budoucnu něco napsala, třeba nějaké příručky, jak hrát na housle a simultánně zpívat, a vůbec mám nějaké nápady, takže v tom mi studium určitě pomůže. Něco samozřejmě zvládám trochu hůř, nejsem zrovna studijní typ se vším všudy, ale je to pro mě velké dobrodružství, které mě ohromně obohacuje.

Takže Brno a stará hudba jsou vlastně úplná náhoda.
Ale dobrá náhoda. Já to tak v životě většinou mám, že za mnou dobré věci přicházejí tak nějak samy.

Obohatilo to nějak vaši tvorbu?
Ohromně. Úplně jsem se zamilovala do starého nižšího ladění a vůbec do hry na housle se střevama. Jde o takový pěkný návrat ke kořenům a připadá mi to jaksi přirozenější, než kam spěje soudobá hudba. Už se to pomaličku začíná promítat i do mé hudby.

Chystáte nějaký konkrétní projekt?
Připravujeme program s Janem Čižmářem, který hraje na loutnu a theorbu (velká basová loutna rozšířená o dlouhý krk s pražci a basovými strunami – pozn. red.). Čerpáme z lamentací a z hudby 16. století. Myslím, že to bude úžasné. Tenkrát se dával daleko větší prostor improvizaci a to je vlastně něco, o co se i já dlouhodobě snažím. Ostatně i notový zápis býval daleko jednodušší a čitelnější. Dnes se zapisuje každý detail, je to často tak složité, že to bez akademického vzdělání skoro nemůžete zvládnout. Svazuje vás to, není tam prostor pro interpretaci.

Jak si zapisujete svoji hudbu?
Jsem dost svérázná. Pro sebe si nic zapisovat nemusím, a když hudbu připravuju pro spoluhráče, dost záleží na tom, o koho jde. Snažím se muzikantům vyjít vstříc, ale nemám ráda, když se jenom přečtou noty, odehraje se a jde se dál. Hudba se má prožívat, a tak jsou i moje zápisy vždycky jednoduché a muzikant tam najde prostor pro vlastní projev, který musí vyplynout z konkrétní situace na konkrétním koncertě.

Když si pro sebe nic nepíšete, to máte všechno v hlavě?
No, ano.

To tam toho musíte mít docela dost.
(Směje se.) Není to tak hrozné. Držím tam jen to nejnutnější. Melodickou paměť mám, neskromně řečeno, úplně úžasnou, ale s přibývajícím věkem mám trochu problém s udržením textu. Musím si vše často připomínat a občas to na tom stojánku mám jako takovou jistotu.

Když se ještě vrátím ke škole, nebyl to pro vás trochu šok, po letech zasednout do školní lavice?
Ježišmarja, to víte, že jo. Když skončil první semestr, jak já jsem se strašně bála. První zkouškové a pak před státnicemi. No hrůza. Cítila jsem se jak malá holka. Byly to strašné stavy. A k tomu si připočtěte, že mě na té škole někteří znají a hlavně si myslí, že určitě všechno vím. Hahá.

Všiml jsem si, že vám bakalářskou práci oponoval hudební skladatel Miloš Štědroň.
A on byl nadšený, říkal, že ta práce byla napsaná úžasně. Tak já mu teda věřím… Studovat je prostě dobrodružné. Vším jsem prošla řádně a jdu dál.

Není moc lidí, aspoň v Česku, kteří by se takhle vrhli na studium později než v těch tradičních 20 až 30 letech…
Lidi si asi nevěří. Já jsem se taky docela bála. Ale řídila jsem se instinktem, což dělám ve svém životě ve většině případů. A taky jsem se hned na začátku napojila na lidi, kteří mi dodali trochu kuráž. A měli pravdu, když říkali, že je důležité projít si první zkouškou a pak už člověk ví, co může čekat od těch dalších, a získá sebedůvěru. Na začátku váháte, nevěříte si. Je potřeba sebrat odvahu a nebát se. A to platí ve všem v životě. Ve škole i v hudbě. My tady v Česku jsme se sebou často hrozně rychle spokojení. Neumíme vystoupit ze své komfortní zóny a najdeme si vždycky nějakou výmluvu, proč něco nemůžeme. Jenže právě taková rozhodnutí jsou přesně to, co nás posouvá dál.

Vy ráda vystupujete ze své komfortní zóny?
Nikdo to nedělá rád, ale je to potřeba. U mě to většinou vyplyne z různých rychlých impulzivních rozhodnutí: slíbím nějakou spolupráci, třeba na opeře, a pak to i obrečím, protože toho mám moc. Ale právě takové věci vám nejvíc dají. Malé krůčky jsou sice výborné, ale… víte jak. I když narazíte a spálíte se, je to zkušenost, ze které se dozvíte něco o sobě a můžete zase pokračovat dál ve své cestě. Je mi v tomhle docela sympatická americká kultura, kde všichni vnímají silnou konkurenci, takže muzikanti si proto svoje koncerty opravdu hodně užívají. Nikdy totiž nevědí, jestli to náhodou není naposledy. Kariéra vám v jednu chvíli jede, ale už zítra se může objevit někdo lepší. Někdy je to až nezdravě drsné, ale myslím, že bychom si z toho měli něco vzít. Tady v Česku jsme všichni takoví… zaprdlí.

Původně jste se v Česku potýkala s nepochopením svojí hudby. To s tím taky souvisí?
Myslím, že je to obecnější kulturní problém. Ve Státech i v jiných zemích umějí víc ocenit originalitu a svojskost. Vždycky jsem to tak dělala a říkám to i na svých seminářích, že je potřeba poslouchat svůj vnitřní hlas. Vytvořit si podle něj svůj vlastní svět, ať je jen váš, původní a neopakovatelný, a pak do toho třeba vložit něco, co se vám líbí okolo. Je to moc důležité, pak z nás nebudou jen takové mašinky.

Aby to ale člověk dokázal, musí překonat velký stud, pustit lidi do své intimní zóny. Vy sama toho ze sebe na koncertech ukazujete docela hodně. Jak jste ten ostych překonala?
Někteří dokonce říkají, že jsem jak nahá… A jak jsem to překonala? Věřila jsem, že to, co dělám, je správné, hrála jsem si se zvukem houslí, se svým hlasem a to mi pomohlo vrátit se ke svému dětskému já, osvobodit se. Vezměte si, jak úžasně bezprostředně se chovají děti, nemají zábrany. A my je pak vezmeme a uděláme z nich ustrašené dospělé, kteří v sobě dusí svoji podstatu a pak musejí chodit na terapie. Není snadné se z toho vymanit, ale každý tu šanci máme.

Jak se vám vlastně v USA nebo na světové scéně daří? V Česku se o tom moc neví nebo aspoň nemluví.
Mám ve Státech slušné zázemí, v New Yorku nebo v Kalifornii jsem celkem zavedená umělkyně, a kam přijedu, tam mám plný sál. A to není tak, že bych si jako někteří čeští umělci pronajala Carnegie Hall a hrála pro krajany. Mám tu čest, že si mě Carnegie Hall zve sama. Byla jsem tam už pětkrát a moc si toho vážím. A že se o tom nepíše? Nemám potřebu se tím nějak chlubit nebo to medializovat. Užívám si to na místě a dělá mi to samozřejmě dobře. Řekla bych, že mi to zdravě přidává na sebevědomí a potvrzuje se mi, že to dělám správně. Jenže o to víc na sobě zase musím pracovat. Lidi na koncertech okamžitě vycítí, když jim nedáváte tu správnou energii, řeknou si, že už na to nemáte, a příště nepřijdou.

O svém přesunu do USA jste od začátku říkala, že jde o dočasnou věc. Teď už tam žijete docela velký kus života, osm let…
Ale já tam moc nejsem. Jsem pořád v luftě. Přes léto jsem byla několik měsíců v Evropě, hodně v Česku. Chtěla bych tam ale víc zakotvit, založit si třeba nějakou soukromou školu. Ale to se uvidí. Mám totiž ještě jednu takovou vizi – že půjdu někam do hor do jeskyně. Oheň. Bylinky. Žádné účty. To by bylo fajn.

Autor: David Povolný

Studujte u nás

Další absolventi