Milena Flodrová

Text převzat z online.muni.cz.

Známá brněnská historička a absolventka filozofické fakulty Milena Flodrová vydala nedávno spolu s novinářem Milošem Šenkýřem knihu Brno a Brňanky. Společně v ní připomínají 15 žen, které jsou spojené s tímto městem. Jejich příběhy doplněné rozhovory obsáhly téměř tisíciletou historii města i různé oblasti. Flodrová je také jednou z osobností stojících za internetovou encyklopedií Brna. Je totiž expertkou na názvosloví místních ulic.

Proč jste se pustila do knihy o ženách?
Během své práce jsem se setkávala s řadou ženských jmen v historii města, ale když se píše o významných osobnostech Brna, tak v nich logicky převažují muži. S nápadem připomenout alespoň některé z nich přišel můj spoluautor Miloš Šenkýř, já sama bych to už asi nedokázala a možná by jejich jména zapadla.

Výběr osobností do nové knihy byl asi docela složitý?
Byl, ale to je osud každé encyklopedie, že v ní nikdy nezachytíte úplně všechno.

S kolegyněmi z Muzea města Brna jste se ale o něco podobného pokusily, když jste začaly pracovat na internetové Encyklopedii dějin města Brna.
Původně, když jsme přemýšlely o tom, že by Brno potřebovalo nové zpracování svých dějin, zvažovaly jsme, že je abecedně sestavíme do historických encyklopedických hesel. Do toho se však začaly víc a víc využívat počítače, a tak zhruba před patnácti lety začala vznikat v návrzích první podoba hesel jako encyklopedie internetová. Umístili jsme tam postupně například zpracované názvosloví ulic, brněnské osobnosti a řadu dalších věcí. Výhoda této encyklopedie je v tom, že je možné ji stále doplňovat a opravovat a navíc do ní může přispět kdokoliv.

Jste ráda, když se lidé zajímají o historii?
Určitě. Brno vždycky stálo tak nějak ve stínu a pořád se vyzdvihovala Praha. Ta má samozřejmě své výsadní postavení a svá specifika a Brno by se nikdy nemělo snažit být Prahou, naopak, má být tím, čím je. Já si na Brně například cením jeho tolerance. Rozlišuji také jeho obyvatele na Brňany a Brňáky. Brňané jsou lidé, kteří mají město rádi, snaží se mu porozumět a propagovat ho. Brňáci tady žijí, využívají toho, co město nabízí, ale nijak jim na něm nezáleží. Je dobré, že se občas z Brňáka stane Brňan.

Vy jste se Brňankou stala zřejmě už jako malá holka.
Můj otec byl středoškolský profesor a učil češtinu, dějepis a zeměpis. Když jsme se přistěhovali do Brna, bylo to přesně 13. března roku 1939, tak on se mnou chodíval po ulicích Brna a vysvětloval mi, kde co je. Tehdy se mi město začalo líbit.

Ovlivnilo to i váš výběr toho, co a kde budete studovat?
Tatínek mi samozřejmě nosil různé historické romány a knihy, a já jsem tak byla od mládí orientovaná na historii. Při podávání přihlášky na školu jsme samozřejmě zvažovali možnosti, kde potom budeme mít práci, ale mně Brno tak přirostlo k srdci, že jsem si říkala, že se tady snad nějaké místo najde.

V roce 1953 jste začala studovat jednooborovou historii, ale studia jste dokončila na archivnictví. Co se stalo?
Asi po roce studia historie se mi zalíbil seminář pomocných věd historických. Dozvěděla jsem se ale, že abych je mohla studovat, musela bych si přibrat archivnictví. Dva roky jsem tedy dělala dva obory a pak přešla už jen na archivnictví. V roce 1957 se mi navíc naskytla možnost pracovat v Muzeu města Brna, a protože v Brně tehdy pro absolventy filozofické fakulty příliš mnoho míst nebylo, nabídku jsem přijala a poslední ročník dostudovala při zaměstnání. V muzeu jsem pak pracovala až do důchodu plných 33 let.

Jaké byly vaše první úkoly?
Práci mi nabídla tehdejší ředitelka doktorka Hálová, které jsem dělala sekretářku. Byla to doba, kdy jsem se vlastně učila znovu. Nevěděla jsem, co je faktura, splatnost, jak se píše objednávka nebo chodí pro výplaty, a to všechno jsem se musela naučit. Nahlédla jsem však díky tomu i do organizační stránky muzea, takže pak už mě žádná úřednice nemohla oblafnout (směje se).

To ale s historií či archivnictvím nemělo moc společného.
V roce 1958 přišel do muzea nový pan ředitel, který chtěl, aby zaměstnanci dělali práci odpovídající vzdělání. Dostala jsem tedy na starost knihovnu, protože jsem si ještě při zaměstnání dodělala nadstavbový kurz knihovnictví. Postupně jsem se začala spolu s dalšími kolegy starat i o přidělenou část historických sbírek, jichž mělo muzeum tehdy více než 40 tisíc. Při pořádání sbírkového fondu bylo vždycky třeba najít k danému kusu archivní podklady a díky tomu jsem postupně čím dál víc pronikala do historie Brna.
Mnohokrát jsem také musela ověřovat věci, na které se ptali lidé. Třeba volali a chtěli vědět, jak se dnes jmenuje ulice, která měla název Erzherzog-Rainer-Gasse. Pro mě to byla tajenka a musela jsem projít adresáře v knihovně muzea a zjistila, že je to Úvoz. A protože se různé dotazy opakovaly, začala jsem si dělat pomocné kartotéky, abych je mohla rychle zodpovědět. Tak vlastně vznikla moje specializace na názvy brněnských ulic, které jsem pak dala dohromady a které se dodnes využívají.

K názvům ulic máte hodně blízko, pracovala jste také v názvoslovné komisi města Brna.
V jejím čele jsem byla deset let a všichni jsme se snažili vnést do označování ulic určité zásady. Nejvíc práce jsme měli v letech 1990 až 1991, kdy se ve městě přejmenovalo na dvě stě ulic. Je vůbec zajímavé, jak se v jejich názvech asi nejvíc odráží politický vývoj země. Například Masarykova byla přejmenována asi šestkrát. A zajímavé také je, že jen jediná ulice v Brně si zachovala svůj název od 14. století do dneška, a to Zámečnická.

Jsou osobnosti, které vám v názvosloví brněnských ulic chybí?
Chybí mi například ulice či náměstí Elišky Rejčky. Byla to osobnost, která pro Brno hodně udělala. Vybudovala mimo jiné baziliku na starém Brně a někde tam by si určitě ulici zasloužila.

Celý život se věnujete dějinám moravské metropole a za vašeho působení v Muzeu města Brna jste měla na starosti i brněnské kronikáře. Jak se vůbec psaly kroniky za totality?
Tehdy mělo Brno šest částí a každá měla svého kronikáře. Jednou za čtvrt roku jsem je musela obejít a podívat se, co a jak napsali. Někdy to opravdu bylo problematické, protože chtěli zachycovat skutečnost, ale tenkrát se spíš dbalo na to, aby bylo popsáno víc úspěchů než neúspěchů. Bylo mi to nemilé, protože jsem si samozřejmě jako historička říkala, že když z nich budou později lidé čerpat, tak to bude zkreslené. Ale nedalo se nic moc dělat, snažili jsme se nicméně pravdu v zápisech zaobalit tak, aby tam alespoň trochu zůstala. Snad to dnešní čtenáři chápou.