Dagmar Černoušková

Text převzat z online.muni.cz.

Celý život žije v těsném sousedství místa, kde se narodil a strávil dětství jeden z nejvýznamnějších architektů 20. století Adolf Loos. I to jako by symbolicky předznamenalo její pracovní kariéru. Přestože absolventku dějin umění na filozofické fakultě Dagmar Černouškovou původně zajímala spíš středověká architektura, nakonec ji souhra několika šťastných náhod přivedla do jedné z nejvýznamnějších památek světové moderní architektury – vily Tugendhat, kde už sedm let pracuje v badatelském centru.

Pracovat ve vile Tugendhat by byl pro spoustu lidí splněný sen. Vy jste se ale původně chtěla věnovat středověké architektuře. Co vás k vile přivedlo?
Byla to shoda několika náhod. Znala jsem samozřejmě fenomén brněnského funkcionalismu, ale přiznám se, že zajímavější mi přišly středověké památky. O vile Tugendhat jsem poprvé slyšela, když jsem se jako studentka stavební průmyslovky přihlásila na praxi do Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů. Ateliér architekta Kamila Fuchse, kam jsem byla přidělena a kde jsem pak už jako absolventka pracovala, tehdy, v letech 1981–82, zpracovával projekční dokumentaci pro první rekonstrukci vily. Ale pořád to šlo spíš kolem mě.

Tehdy vila nebyla takový fenomén?
O vile se psalo především v zahraniční odborné literatuře. V 80. letech byla totiž památková péče o moderní architekturu, myslím tím hlavně meziválečná léta, teprve v plenkách. I řada lidí z odborných kruhů je v té době považovala za velmi mladé, a tím pádem za nezajímavé, a co se týče zpracovávání stavebně-historických průzkumů za naprosto bezpředmětné.

Kdy jste se poprvé dostala blíž k moderní architektuře?
Když jsem dostala v SÚRPMU za úkol zpracovat stavebně-historický průzkum pavilonu G na brněnském výstavišti, který si vyžádala tehdejší garantka památkového ústavu a současná šéfová vily Tugendhat, architektka Iveta Černá. Nikdo to nechtěl dělat, já právě nastoupila, takže práce připadla na mě. Chytlo mě to a navíc se mi podařilo najít velmi zajímavé archivní prameny. Díky průzkumu jsme zachovali spoustu informací o původní stavbě i velké rekonstrukci z 60. let. Za výzkum jsem dostala navíc i ocenění a odměnu 1 500 korun, což bylo dost peněz, takže radost jsem měla dvojnásobnou.

Co takový průzkum obnášel?
Jde o součást předprojektové přípravy, když se obnovují či restaurují památky. Pro architekty se tak shromáždí maximum informací o stavbě. Zmapuje informace o jejím historickém vývoji, architektovi, staviteli a majitelích – to obsahuje archivní rešerše, ale i třeba vývoj stavebních konstrukcí a je potřeba i výkresová dokumentace. Někdy se však v archivech nepodaří najít vůbec nic a musí se „číst“ hlavně ze stavby samotné.

Průzkumům jste se pak věnovala po revoluci víc než třináct let. Zabývala jste se i moderními stavbami?
Několik z nich jsem zpracovala. Možná i díky tomu se mi pak ozval tým, jenž obnovoval Müllerovu vilu v Praze, projektovanou Adolfem Loosem. Jeho architekturu i literární činnost mám ráda, snad to je i tím, že je brněnský rodák a já vlastně od narození žiju hned u hotelu Continental, který stojí na místě jeho rodného domu.

Zmiňujete Loose, vaší badatelskou srdeční záležitostí je i autor vily Mies van der Rohe. Je vám některý z nich bližší?
To je těžké, oba dva jsou obrovské fenomény. Měli toho hodně společného. Třeba Brno. Adolf Loos se tu narodil, Mies zde vytvořil svou nejvýznamnější evropskou stavbu. Oba pocházeli z rodiny kameníků, takže měli od malička vypěstovaný vztah k materiálu. Oba vytvořili svůj koncept prostorového plánu se specifickou kompozicí interiéru. Přece jen mi je asi víc sympatický Loos. Psal skvělé eseje, za svého života se stýkal spíš s kulturní bohémou. Mezi jeho přátele patřili hlavně literáti, hudebníci nebo malíři, rád se pohyboval v divadelním světě – dvě jeho ženy byly tanečnice, jedna herečka, projektoval dům pro slavnou Josephinu Baker či básníka Tzaru. A tak když o něm čtete, získáte plastičtější představu o jeho době a uměleckém kvasu v nejširším slova smyslu. To u Miese, který je víc exaktněji zaměřený na architekturu, tvar, prostor, konstrukci, tolik není. Je to ale zase jiný obrovsky zajímavý fenomén.

Vraťme se k vaší práci přímo ve vile. Co bylo vaším prvním úkolem?
Iveta Černá, která se v roce 2003 ujala vedení vily Tugendhat, po dvou letech, kdy tady byla sama, chtěla, aby zde vzniklo podobně jako v Müllerově vile Studijní a dokumentační centrum. A tak mi v roce 2005 nabídla práci. Začátky nebyly lehké, ve vile nebylo v podstatě žádné zázemí. Čekalo se na zahájení obnovy, takže se investovalo maximálně do nákupu knih. Ve spolupráci s Nadačním fondem vila Tugendhat jsme uspořádali v Domě umění výstavu a podíleli se na publikaci Slavné brněnské vily. Pak jsme začali s vytvářením studijního centra. Shromažďovali jsme veškeré informace, fotografie, výpovědi pamětníků a lidí, kteří nějak s domem přišli do styku, nakupovali nové knihy, pátrali po antikvariátech.

Narazili jste přitom na nějaké překvapivé skutečnosti?
Pořád nás překvapuje spousta věcí. Třeba na začátku se nám stala neuvěřitelná příhoda: V létě 2006 u nás zazvonil pán v montérkách, že naproti spravuje koupelnu a že tady v 80. letech, když se vila poprvé rekonstruovala, pracoval a pamatuje si, jak rozbíjel to velké okno. Zalapala jsem po dechu a hned ho pozvala dál. Bylo totiž všeobecně známo, že při té rekonstrukci bylo jediné originální dochované sklo zničeno. Dnes už víme, že k tomu došlo ve finální fázi oprav.

Jak se to stalo?
Ostatní okna se při tehdejší rekonstrukci nepodařilo sehnat v tak velkém rozměru, a proto byla složena ze dvou půlek – uprostřed měla dělicí spáru zatmelenou silikonem. Někdo z vrcholných představitelů města, tedy investora, tenkrát do vily přišel, zhlédl zahradní průčelí a naznal, že to jediné velké okno tam ruší a že je potřeba vše sjednotit. A tak jediné původní okno, které ve spuštěné poloze přežilo i tlakové vlny při náletech, nechali rozbít.

Říkáte, že za to tehdy projektanti nemohli. Právě jejich práce byla ale často kritizována. Je to tedy neprávem?
První rekonstrukce sice nebyla ideální, všechno je ale trochu složitější. Před druhou obnovou, která začala v roce 2010, jsme pečlivě prostudovali projektovou dokumentaci z 80. let a na tehdejší dobu byla velmi profesionální. Problematická byla bohužel samotná realizace. Hlavním dodavatelem stavby se stal Stavební podnik města Brna a investor projekt často doslova vetoval. A tak byli projektanti nuceni k řadě náhradních řešení, s nimiž nesouhlasili. Třeba k tomu rozbitému oknu nám projektanti při rozhovorech říkali, že po celou dobu rekonstrukce se kolem něj chodilo po špičkách, aby se zachovalo – a jednoho dne přišli na stavbu a okno bylo pryč. Řekli jim, že se rozbilo. Takže s tím tehdy nic nenadělali.

Jaké jsou vaše největší úlovky, které může vila nabídnout badatelům?
Je toho strašně moc, těžko se vybírá jedna věc. Připravujeme první větší publikaci o vile Tugendhat, která by měla vyjít na konci roku a vše shrnout, spustili jsme unikátní webové stránky. V rámci druhé obnovy a restaurace se ale za největší badatelský úlovek dá označit objev našeho kolegy Miroslava Ambroze.

Myslíte objev části původní ebenové stěny z jídelny Tugendhatových?
Přesně tak. Jako historici umění jsme věděli už dávno, že se v roce 1940 ve vile pohyboval mladý voják wehrmachtu, student architektury Louis Schoberth, který se přátelil s domovníkem Tugendhatových, jenž ve vile zůstal ještě minimálně do začátku roku 1941. Z pramenů a na základě Schoberthova svědectví víme, že už na podzim 1940 tady půlkruhová stěna z makassarského ebenu nebyla. A právě Mirkovi Ambrozovi se podařilo získat od dědiců Louise Schobertha jeho deníkové záznamy, díky nimž zjistil, kam se poděla.

Do menzy na právnické fakultě...
Ano, tehdy tam fungoval gestapácký bar. Dýhy ze stěny byly vyrovnány v obkladových obdélných platech a byla jimi obložená zeď v menze. Je s podivem, že se to takhle dochovalo až dodnes. Teď se po 82 letech ten krásný materiál vrátil na své původní místo.

Dlouho očekávaná rozsáhlá rekonstrukce trvala dva roky, podílely se na ní desítky odborníků, vše bylo konzultováno s mezinárodní komisí a ostře sledováno veřejností. Měla jste možnost do všeho jako člověk z oboru také mluvit?
Ano, díky firmě, která rekonstrukci prováděla, jsme měli svou stavební buňku jako kancelář a mohli jsme celé dva roky sedět přímo na stavbě. Tým ze stavební firmy i všichni ostatní, co tady pracovali, restaurátoři, stavaři i odborníci, co sem docházeli, byli výborní. Všem na restaurování vily hodně záleželo a udělali opravdu všechno pro to, aby realizace dopadla co nejlépe.

Jak vlastně vzpomínáte na studium na filozofické fakultě, kde jste absolvovala dějiny umění?
Ovlivnil mě především profesor Kudělka, jeho obrovský badatelský záběr a pedagogické umění vše nám předat. Převážně se věnoval středověké a barokní architektuře, ale zároveň byl jedním z prvních historiků umění u nás, kteří se věnovali moderní architektuře. Byl to on, kdo v roce 2000 psal komparační studii pro zapsání vily na seznam UNESCO, patřil také k prvním Loosovským badatelům u nás. Dokázal nás úžasně vyučit řemeslu, tedy tomu, jak se máme na dílo dívat, co je třeba zjistit, počínaje literaturou, archivem, srovnáváním a interpretačním vhledem. Tyto schopnosti mi u dnešních studentů, kteří k nám do vily chodí, dost chybí.