Kateřina Krištůfková

Text převzat z online.muni.cz

Že bude překladatelkou, v tom měla Kateřina Krištůfková jasno, už když před lety studovala na filozofické fakultě. Jen si tehdy myslela, že se bude živit němčinou. Dnes je její jméno na každém výtisku jedněch z nejprodávanějších knížek v Česku. Krištůfková totiž překládá z norštiny populární detektivky, jejichž autorem je Jo Nesbø. Není prý žádná náruživá fanynka, jedno léto ale v Oslu absolvovala i procházku po místech, o nichž Nesbø v knihách píše.

Jaké to pro vás bylo?
Moc zajímavé. Člověk dostane průvodce a ten ho vodí po jednotlivých místech spjatých s Harrym Holem, hlavním hrdinou detektivek. Můžete se podívat do restaurace U Schrøderů nebo do Sofiiny ulice, kde Harry údajně bydlí. Trochu překvapivé je, že jsou tam rovnou dva domy, ve kterých je zvonek označený jeho jménem (směje se). Mě nejvíc zajímalo, co bude říkat průvodkyně. Ona byla nadšená fanynka, takže jsme si vyměnily informace a zkušenosti.

Jste s Nesbøm v kontaktu i osobně? A je takový kontakt pro překladatele důležitý?
Viděli jsme se dvakrát, když byl v Česku na návštěvě. Ale že bych mu psala e-mail s dotazem, kdykoliv něco nevím, tak to s ním nejde. Jeho knížky se překládají do tolika jazyků, že by pak nedělal nic jiného. S jinými norskými autory ale takový způsob komunikace funguje. Člověk může klidně napsat, že něčemu nerozumí, a oni ochotně reagují. Berou to jako součást svojí práce

Nesbøho jste začala překládat, když už byl v zahraničí slavný, ale v Česku o něm nikdo nevěděl. Jak jste se k němu dostala? A měla jste z takové zakázky respekt?
Respekt určitě ne, musím se přiznat, že jsem ho vůbec neznala, protože jsem předtím detektivky nečetla. Když mi Kniha Zlín nabídla, jestli bych na jeho knihách nechtěla pracovat, tak jsem volala kolegyni, jestli neví, kdo to je (směje se).

V jednom dřívějším rozhovoru jste řekla, že byste nepřekládala knížku, která by vás nebavila. V této chvíli si to můžete dovolit říct, ale bylo to stejné i v začátcích?
To bych si dovolit nemohla, tehdy všechno fungovalo úplně jinak. Teď už se stává, že přijde nakladatel a vzhledem k boomu severských detektivek vám knížku k překladu nabídne. Ale když jsem já začínala, tak si člověk většinou vybral nějakou knížku sám a pak obcházel nakladatelství a škemral, jestli by to někdo vydal. A to si pak člověk samozřejmě vybíral věci, které ho zajímaly.

Takže překladatelé hráli roli agentů, kteří sem knížky dostávali? Nebo čím to, že se po světě severské detektivky tak prosadily?
Cestu jim u nás prokopal Stieg Larsson s Miléniem. Málokdo ví, že třeba Nesbøho knihy, konkrétně Červenka a Netopýr, už u nás vyšly v letech 2005 a 2008, ale úplně zapadly. Tenkrát neměly prakticky žádnou propagaci a překlad taky nebyl úplně ideální. Když ale nakladatelství Host vydalo Larssona, otevřela se cesta pro další detektivkáře.

Vaše překladatelská taktika je, že si knížku nejdřív přečtete a až pak převádíte do češtiny. Zažíváte ještě vůbec čtenářské nadšení, nebo už u toho prvního čtení rovnou pracujete?
Beru to nejdřív jako čtenář, u detektivek to podle mě ani jinak nejde. Chcete vědět, jak to dopadne, cítíte napětí, a tak se člověk moc nezamýšlí nad tím, co bude problém přeložit. I když samozřejmě občas si všimnu nějaké slovní hříčky nebo zvláštní reálie.

Co je na norštině specifické a těžké?
Pokud člověk umí německy nebo anglicky, tak je norština poměrně jednoduchá, je to germánský jazyk. Vyskytují se ale komplikace třeba s tím, že norština nezná vykání. Už někdy od 70. let se v Norsku téměř výhradně tyká a říká se, že správný Nor tykne i králi.

Vy nepřekládáte do norštiny?
Ne, jenom z norštiny. Člověk musí podle mého názoru umět výborně především jazyk, do kterého překládá. Proto si myslím, že dobrý překladatel musí umět především dobře česky.

Kolik je v Česku lidí, kteří jsou schopní překládat z norského jazyka?
Když jsem začínala, tak nás bylo pár, ale s tím, jak narostlo množství knížek, odhaduju, že na všechny skandinávské jazyky bude přibližně třicet, možná i čtyřicet překladatelů.

To jste se trefila do personálně docela úzce vymezeného segmentu. Byla to náhoda? Neptali se vás doma, k čemu vám norština bude?
Ne, to vůbec. A i kdyby ano, tak já jsem ten typ, co by si do toho nedal mluvit. Po gymnáziu jsem se dokonce rozhodla, že nepůjdu na vysokou školu, což se myslím rodičům moc nelíbilo, ale nijak to nekomentovali. Přišlo mi, že se mi na vysokou nechce, a šla jsem místo toho na vyšší odbornou školu cestovního ruchu. Po roce jsem ale zjistila, že bych přece jenom raději na tu vysokou. Udělala jsem přijímačky do Brna na dvouobor němčina – pedagogika a k tomu jsem dodělávala doma v Českých Budějovicích ten cestovní ruch, což bylo dost divoké. Když jsem školu doma dokončila, měla jsem najednou moc volného času, který jsem chtěla něčím vyplnit, tak jsem se přihlásila na jazykový kurz norštiny. Potkala jsem tam skvělou partu lidí, se kterou jsme si sedli, takže když pak otvírali nový ročník norštiny, řekli jsme si, že se přihlásíme. Dostali jsme se skoro všichni a já jsem norštinu vyměnila za pedagogiku, která mě moc nebavila.

Jak jste jako studentka pronikala mezi překladatele?
První věc mi vyšla v nakladatelství Větrné mlýny. Potřebovali ušetřit na nákladech, a tak přišli na fakultu s knížkou mladé německé autorky Judith Hermannové a hledali pro ni překladatele. Už ani nevím, jestli mě někdo doporučil nebo jak to vlastně bylo, každopádně jsem udělala tuhle knížku, a i když to bylo z němčiny, měla jsem aspoň nějakou první pracovní zkušenost. S norštinou to bylo tak, že jsem si našla Erlenda Loea a jeho Naivní. Super. Tuhle knížku jsem si přeložila v podstatě do šuplíku a pak jsem hledala nakladatele. Člověk neměl zkušenosti, tak to dlouho trvalo, ale nakonec se mi podařilo se domluvit s brněnským Doplňkem a kniha vyšla. Pak už to bylo všechno mnohem jednodušší.

Překladatelství s sebou nese trochu nejistoty, je to práce na volné noze. Musela jste si zvykat?
V tomhle jsem hodně uvědomělá. Když zpracovávám nějakou knížku, tak si práci rozplánuju. Udělám si harmonogram, kolik stránek denně musím přeložit, a toho se poctivě držím. Překládám rychle, hrubou práci jsem schopná udělat třeba za dva měsíce, ale pak se k překladu vracím, překopávám věty, všechno po sobě ještě kontroluju.

Autor: Martina Fojtů