Petra Dvořáková

Cesta spisovatelky Petry Dvořákové k literární kariéře se klikatila víc, než bývá zvykem. Mezi jejími zastávkami nenajdeme gymnázium, ale střední zdravotnickou školu. Neabsolvovala žádný filologický obor, ale filozofii. První kniha Já jsem hlad se zabývala tématem mentální anorexie. V rámci tvorby pro dospělé získala za svou debutovou knihu rozhovorů Proměněné sny Magnesii Literu v kategorii publicistika. Další literární cenu, Zlatou stuhu, si odnesla její knížka pro děti Julie mezi slovy.

Co vás přivedlo právě ke studiu filozofie, kterou jste absolvovala v kombinované formě?
Popravdě, nikdy jsem si nemyslela, že budu studovat filozofii. A cesta k ní rozhodně nebyla přímočará. Nejdřív jsem pracovala jako zdravotní sestra a myslela si, že to tak zůstane po zbytek života. Zajímaly mě sice některé oblasti filozofie, četla jsem o nich, ale teprve po napsání své první knihy, Proměněné sny, jsem se rozhodla filozofii studovat kombinovaně. Dost jasně jsem si uvědomovala, že talent je příliš málo na to, abych mohla mít nějaké další literární ambice. V mnoha směrech jsem postrádala základní rozhled a kompetence pro nějakou systematickou tvůrčí práci. Někdy se mě lidé ptají, proč jsem nešla třeba na FAMU nebo žurnalistiku, ale i dnes po letech můžu říct, že filozofie byla pro mou práci lepší volbou.

Jste autorkou knih, jež se věnují závažným tématům jako poruchy příjmu potravy, víra či nevyvážené vztahy. Pomáhá vám při psaní právě to, že máte vystudovanou filozofii? Jedná se podle vašeho názoru o obor uplatnitelný v praxi a na pracovním trhu?
Víte, dost často od lidí slyšíte názor: Filozofie? Ale z toho vlastně nejsi nic, co s tím jako budeš dělat? Jenže to je zásadní omyl. Protože filozofie vás naučí jednu absolutně podstatnou věc, naučí vás myslet. Naučí vás analyzovat problém, vyvodit logicky správné závěry, naučí vás odvodit si, jaké máte možnosti. A podle mě je toto klíčová kompetence, která vede k profesnímu úspěchu. Díky studiu filozofie jsem mohla nejen nějak smysluplně pokračovat ve své literární tvorbě, ale také jsem našla uplatnění v dalších oborech, které mě zajímaly. Pokud mám mluvit konkrétněji, pracovala jsem na projektech týkajících se získávání a uchovávání kmenových buněk, které se pojí se zásadními etickými otázkami nebo jsem se podílela na tvorbě Informovaného souhlasu pacienta v této oblasti. Filozofie sice není oborem, který zadávají personalisté do požadavků na konkrétní profesi, čímž to mají její absolventi na trhu práce zpočátku možná trochu obtížnější, ale její studium rozvíjí takové kompetence, které k profesnímu úspěchu neoddiskutovatelně vedou.

Jak studium obohatilo vaši osobnost?
Zvláště u filozofie myslím, že její studium osobnost velmi ovlivňuje. Tedy pokud se na něj nedíváte jen jako na nějakou „přepravní jednotku“ k ekonomickému zajištění vlastní budoucnosti. Pro mě to bylo něco podobného, jako když budoucí psychoterapeut musí projít sebezkušenostním výcvikem. Jenže filozofie má výhodu, že je mnohem širší a pomáhá vám reflektovat svět a vlastní život mnohem komplexněji. Může měnit váš pohled na mnoho otázek, ovlivňovat vaše jednání. I po letech se stále vracím ke zcela konkrétním tématům, kterými jsme se při studiu více či méně zabývali. A koneckonců se jich dotýkám i ve své literární tvorbě. Třebaže tam je posouvám z abstraktních rovin do konkrétních příběhů.

Nejen filozofie, ale humanitní obory obecně se potýkají s častým předsudkem, že jsou nepraktické a jejich absolventi nekonkurenceschopní. Potřebuje společnost v 21. století ještě vůbec humanitně vzdělané lidi? Mají podle vašeho názoru vlastně tyto oblasti lidského vědění význam?
Bezesporu, a podstatný. Zvláště v době, kdy dochází k plíživému, ale o to zákeřnějšímu ohrožování demokracie a svobody, v časech, kdy se i v nejvyšších politických kruzích glorifikuje buranství a využívá manipulace a klam jako běžná praktika, jsou humanitní studia nenahraditelná. Jejich úkolem je budovat ve společnosti protiproud k těmto nebezpečím. Proto je velmi důležité, aby humanitní obory studovali lidé s vysokou motivací, kteří budou později schopni a ochotni rozpoznávat a vytvářet přesahy humanitních věd do každodenního života společnosti. Na studium obecně, ale na studium humanitních oborů obzvláště, se není možné dívat jen jako na něco, co mi má zajistit pracovní uplatnění. Ale především jako na to, co mi dává kompetence a zavazuje mě podílet se na formování svobodného života společnosti.

Čím je podle vás Filozofická fakulta MU jedinečná?
To částečně navazuje na to, co jsem řekla teď. Nejcennější pro mě je právě to, že se fakulta neuzavírá do své vlastní bubliny, že nevytváří separovaný svět, ale že využívá přirozené styčné plochy s ostatními vědami a usiluje o jejich provázanost, stejně jako o provázanost se životem mimo akademickou oblast. Právě toto propojení považuji za nutný předpoklad rozvoje kvalitní společnosti.

Na co ze svých studentských let vzpomínáte nejraději?
Protože jsem studovala kombinované studium, tak asi nemůžu úplně mluvit o studentských létech. Ale jednoznačně to bylo takové příjemné vytržení z komplikované životní situace. Začala jsem totiž studovat v době, kdy mi těžce onemocněl syn, a studium mi v mnoha ohledech situaci ulehčovalo. Kdysi jsem v nějakém rozhovoru řekla, že mi studium filozofie pomohlo porozumět těžkým životním událostem v mém osobním životě a vyrovnat se s nimi. Po čase jsem na jednom diskusním fóru zaznamenala, že jeden z vyučujících na to reagoval, že by to bylo sice pěkné, ale že tomu příliš nevěří. Tak bych zde ráda zopakovala, že to tak doopravdy bylo a ať tomu věří!

Jaká jste byla studentka?
Víte, když nemáte gymnázium a jdete studovat filozofii, je to dost peklo. Jako zdravotní sestra zvládnete intubaci pacienta, ale nemáte potuchy o základních událostech z historie, postrádáte znalosti z fyziky nebo logiky. Z toho je jasné, že jako studentka jsem rozhodně nezářila. Paralelně s tím, co se probíralo na fakultě, jsem totiž musela dohánět gymnaziální vědomosti. Na druhé straně myslím, že ke studiu filozofie je fajn mít za sebou i nějaké životní zkušenosti. A i když jsem nebyla žádná excelentní studentka, myslím, že jsem své znalosti dokázala v životě vždycky maximálně využít.