Václav Cejpek

Václav Cejpek patří k uznávaným divadelním vědcům. Po velkou část prvního desetiletí nového milénia zastával funkci rektora na brněnské JAMU, dnes je jejím prorektorem pro studijní, pedagogickou a uměleckou činnost. V minulosti působil jako televizní či divadelní dramaturg a také překládal z němčiny dramatické texty. Velká část jeho profesního života je tak spojena s teatrologií, a to přesto, že k jejímu studiu se dostal vlastně jen náhodou.

Pane profesore, vystudoval jste jak divadelní vědu, tak germanistiku. Proč jste si vybral právě tyto obory?
Vlastně jsem se rozhodl studovat pouze germanistiku, protože jazyky vůbec, a němčina zvlášť, mě hodně bavily. Přihlásil jsem se tedy na jednooborové studium germanistiky, před přijímačkami však byla ke germanistice přidána divadelní věda. Divadlo bylo tedy v mém studiu na počátku náhoda. Brzy mě však teatrologie zaujala a divadlo se pak stalo mou hlavní profesí. Absolvoval jsem nakonec oba obory, němčinu jsem nemohl zradit! I v divadelní praxi mi byla němčina značně k užitku – ať už v překladatelské tvorbě, či při putování po německojazyčných divadlech a tak podobně.

V čem bylo studium těchto oborů důležité pro vaši profesní kariéru?
Oba obory byly pro mě přesně tím, čím by studium být mělo, tedy otvíráním obzorů dosud jen tušených.

Jak studium obohatilo vaši osobnost?
Kromě znalostí mě studium naučilo samostatnosti, zbavilo mě ostychu a přemrštěné introverze. Naučilo mě komunikovat víc a intenzivněji se sebou samým i s lidmi kolem mě. Podnítilo mou kreativitu a bylo v tomto smyslu skvělou přípravou na mou pozdější profesi dramaturga a pedagoga.

Překládáte, jste dramaturgem a vědcem, působíte ale i jako pedagog. Možná se i někteří vaši studenti občas ptají, minimálně sebe samých, co je smyslem studia humanitních věd. Má ještě v dnešní době podle vašeho názoru nějaký význam?
Má obrovský, přímo zásadní význam. Humanitní obory, stejně jako umění, zkoumají a poznávají skutečnost nikoli z hlediska pragmatičnosti, nepřinášejí hned a okamžitě konkrétní užitek či prospěch. Ale učí člověka myslet určitým způsobem, který ho chrání před totálním zvěcněním reality. Jen zcela nahodilý příklad: mnohasetstránková analytická práce o německé větné stavbě nezvýší nikomu životní úroveň, ale vytvoří ve společnosti, byť jde o jedince a malé skupiny, jakousi izolační vrstvu před tím, co na nás denně doléhá a co mnohdy strašně přeceňujeme a absolutizujeme. Humanitní vědy představují jakési propojení s jinou dimenzí myšlení a existence.

Čím je podle vás Filozofická fakulta MU, kterou jste sám absolvoval, jedinečná?
Pro mě byla a je jedinečná tím, že nabízí širokou škálu oborů, které považuji za důležité pro lidskou existenci a které mě baví a zajímají. Dnes je ta nabídka samozřejmě mnohokrát pestřejší a komplexnější, než tomu bylo v době mých studií, tedy v sedmdesátých letech minulého století. Rozhodně bych si dokázal vybrat…

Měl jste nějaký oblíbený předmět?
Nakonec zpětně vidím, že mně byly příjemné a k užitku téměř všechny, ale během studia mě hodně bavily přednášky z literatury, semináře k literatuře nebo divadelní semináře. Ale taky německá konverzace nebo historická gramatika německého jazyka.

Na co ze svých studentských let vzpomínáte nejraději?
Na celkovou atmosféru, na učitele, spolužáky. Ta doba – studoval jsem v letech 1972–1977 – byla dobou vrcholící normalizace, ale já jsem měl na fakultě pocit bezpečí, pospolitosti studentů a pedagogů, jak by to mělo na univerzitě být. Pocit jakési svobody, v níž jsme unikali krušné realitě politické. Někteří z mých tehdejších pedagogů se později stali mými dobrými přáteli a kolegy.

Jaký jste byl student?
Zaujatý, aspoň doufám.