Emilie Smékalová, Daniela Skotnicová a Lada Skotnicová

„Nad vůni papírové knihy prostě není.“

Text vyšel v časopise Absolvent v roce 2014.

Kdyby měly čas potkávat se častěji, mohly by si o tom, jaké to je chodit na filozofickou fakultu a studovat češtinu a jazyky, povídat dlouhé hodiny. Času prý příliš mnoho nemají, ale pro rozhovor do časopisu Absolvent se přece jen sešly. Emilie Smékalová, Daniela Skotnicová a Lada Skotnicováreprezentují tři generace studentek filozofické fakulty. Ta první ji dokončila v roce 1965, její vnučka Lada by měla promovat v roce 2017, tedy o 52 let později.

Jakmile dorazí, hned je jasné, že tohle povídání nebude nuda. Jestli je totiž trojici tvořené babičkou, matkou a vnučkou něco vlastní, tak je to komunikativnost a schopnost dělat si ze sebe navzájem zlehka legraci. Společné mají nejen lásku k češtině, kterou starší dvě vystudovaly a nejmladší studuje, ale také vzpomínky na některé z učitelů filozofické fakulty.

„Byla jsem jednoznačně rozhodnutá stát se učitelkou a jiné než humanitní předměty u mě nepřipadaly v úvahu. Na češtinu jsem chtěla a na ruštinu snad ještě víc,“ vzpomíná Emilie Smékalová na období, které předcházelo podání přihlášky naFilozofickou fakultu Masarykovy univerzity. Aniž by to tušila, tak trochu tím naznačila i dráhu své dcery a vnučky.

Učitelkou se opravdu stala. Nejdřív působila na základní škole na třídě Kapitána Jaroše, která se později transformovala ve slavné brněnské osmileté gymnázium. Gramatická pravidla nebo literaturu tak učila například dva bývalé rektory Masarykovy univerzity Jiřího Zlatušku a Petra Fialu či pozdějšího učitele své dcery a vnučky na univerzitě Zbyňka Fišera. K tomu, aby se do psaní pustila ve větší míře, ponoukala i dnes už známou spisovatelku Kateřinu Tučkovou. „Maminka zná přes svoje učitelské působení snad půlku Brna,“ komentuje to s úsměvem její dcera Daniela Skotnicová.

Studentské stávky na vlastní kůži
I ona si později vybrala filozofickou fakultu, jen si místo ruštiny k češtině přidala angličtinu. „Mám dva starší sourozence, o deset let staršího bratra a o devět let starší sestru. Sestra šla dráhou tatínka na psychologii, bratr vystudoval medicínu a je psychiatr a já jsem odmalička říkala, že budu učitelka jako maminka,“ líčí prostřední z rodinné trojice, Daniela Skotnicová, která na školu přišla na bouřlivý podzim roku 1989.

Filozofická fakulta se tehdy stala centrem studentských protestů proti režimu. Vyráběly se tam letáky, kopírovaly materiály a řada lidí v budově několik dní i bydlela. Skotnicová vzpomíná, že byla mezi nimi. „Dělala jsem plakáty a v noci s nimi běhala po Brně, strávila jsem tam asi dva dny.“

Jít na konci 80. let studovat angličtinu se zdá být z dnešního pohledu trochu riskantní. „Takový pocit jsem ale nikdy neměla. My jsme angličtinu vnímali jako velice prestižní obor,“ přibližuje Skotnicová a dokládá to vzpomínkou na počty studentů. Zatímco v jejím ročníku bylo v kruhu 12 lidí, následující rok už asi 120. Druhá skupina byla mimochodem i skupinou, se kterou nakonec končila studium, v jeho průběhu totiž porodila dceru Ladu. Ale zmiňovanou učitelkou se nakonec nestala. Po krátké pedagogické zkušenosti nastoupila do překladatelské firmy Moravia IT a dnes pracuje jako překladatelka technických textů na volné noze.

Místo léčení zvířat zase čeština
Na babičku však možná naváže vnučka Lada. Nejdřív sice uvažovala o tom, že by jakožto velká milovnice zvířat šla na veterinární medicínu. Pak se prý ale z důvodu absolutní absence nadání k chemii a matematice rozhodla, že začne chodit do míst, která důvěrně znají její matka i babička. „Češtinu miluju už od gymnázia, už na něm jsem začala psát třeba poezii,“ ilustruje svoji náklonnost Lada.

Když dávají dohromady různé vzpomínky na univerzitní léta, je jasné, jak moc se některé věci změnily. I to, že některé jistoty zůstávají – jako například to, že matku i dceru učil na češtině dnes už profesor Karlík.

„Je spousta věcí, které může člověk dnešním studentům závidět, třeba ohromnou svobodu při hledání materiálů a jejich dostupnost,“ pochvaluje si Emilie Smékalová. Jiné aspekty studia by ale žena, která prý má nepřekonatelný odpor k počítačům, zažít nechtěla. „Přijde mi, že dnešní informační svět je daleko povrchnější, my jsme se věci učili trvaleji. Ale chápu, že když si informace dokážete vyhledat na tři kliknutí, tak proč si některé pamatovat.“

V hodnocení přístupu ke studiu se jednotlivé generace liší, na čem se ale shodnou, to jsou třeba elektronické čtečky knih. „Zrovna se s ní učím a přijde mi šílené, že neslyším šustění stránek. Místo mačkání tlačítka mám pořád tendenci obracet,“ popisuje Smékalová a vnučka Lada pokyvuje hlavou. „Mám to stejně, nad vůni papírové knihy prostě není.“

Další absolventi