Jana Nechutová

„Význam latiny by se neměl hájit prvoplánovitou užitečností“

Text převzat z časopisu Muni.cz, únor 2006.

Prof. PhDr. Jana Nechutová, CSc. (1936) vystudovala v letech 1954–1958 latinu a klasickou řečtinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Následující dva roky strávila jako pracovnice státního archivu v Třeboni. Od roku 1961 se věnuje klasické filologii na své mateřské fakultě, nyní pod hlavičkou Ústavu klasických studií FF MU, jehož byla v letech 1992–1995 vedoucí. Specializuje se na latinskou medievistiku, konkrétně na oblast latinské literatury českého středověku do roku 1400 a na latinskou literaturu české reformace. Je autorkou několika knižních publikací (mezi nimi edic a překladů) a více než dvou set odborných studií, členkou několika vědeckých a redakčních rad a nositelkou mnoha ocenění. V období 1995–1998 zastávala funkci děkanky Filozofické fakulty MU.

Co vás přivedlo k latině? Předpokládám, že jste ji studovala ještě na gymnáziu…
Už ani moc ne. S gymnaziální latinou to v mé době bylo již velmi slabé. V prvním ročníku na tehdejší Jarošce jsem ještě měla latinu čtyři hodiny týdně, ale potom bylo gymnázium změněno na jedenáctiletou střední školu Dr. Zdeňka Nejedlého – a taky to podle toho vypadalo. Ke svým prvním klasikům jsem spíše než na gymnáziu přišla u své maminky, která na mě měla v tomto ohledu velký vliv. Neměla sice vysokou školu, ale byla velmi vzdělaná, překládala, znala jazyky a zejména jí imponovalo klasické vzdělání, protože sama si ho mohla dovolit jen velice málo. Díky ní jsem velmi brzo pochopila, že bych se nejraději orientovala také tímto směrem, což zcela zákonitě skončilo volbou studijních oborů klasická řečtina a latina.

Proč jste si jako specializaci vybrala ze všech vývojových stupňů latiny právě tu středověkou?
Zřetele tohoto výběru byly hodně interní, ale zčásti také praktické. Středověkou latinu tehdy na fakultě provozoval na vysoké vědecké úrovni profesor Jaroslav Ludvíkovský, můj učitel, který právě hledal vědeckého aspiranta, a já jsem této možnosti využila. Diplomovou práci jsem sice ještě psala z oblasti pozdní latiny, z období patristiky, ale to už byl náznak té pozdější cesty. Co se týče vnitřních motivů, tak s výjimkou těch nejmladších, romantických let mé kariéry mě antika nikdy nezajímala tak jako to, co přišlo po ní: křesťanská kultura jako syntéza antiky s judaismem.

Odkud vzešel podnět k vašemu zájmu o latinské písemnictví českého středověku?
Také od profesora Ludvíkovského. Když se zde v Brně začal věnovat středověké latině, zjistil, že latinská složka starší české literatury je z hlediska vědeckého zpracování hanebně zanedbána. Pokládal za svoji povinnost předvést Evropě a vzdělanému světu, že právě latinskou složku toho, co u nás bylo ve středověku napsáno, lze chápat jako spolutvůrce evropské latinské kultury. Každopádně jsem si ověřila, že toto téma opravdu zanedbáno je a že i naši studenti češtiny se o latinské složce starší české literatury dozvídají strašně málo, přestože byla velmi vydatná a výrazná. Je na tom ovšem práce jako na kostele; spousta věcí, které je třeba vyvést na světlo a obohatit jimi pokladnici české literatury, dosud leží v rukopisech. V rámci středověké latinské literatury jsem se vrhla na období české reformace, a to s celým zápalem svých pěta či šestadvaceti let. Bylo to opět dáno tím, že je mi tato sféra blízká a že pro mě má i jakýsi existenciální význam – jak samotné tázání po vzniku křesťanství z antiky a judaismu někdy kolem roku 100 po Kristu, tak to, co se dálo u nás na přelomu 14. a 15. století, to mě skutečně fascinovalo. Kromě toho to bylo na začátku šedesátých let, což byla doba, kdy v české historiografii sice ještě zněla silná nejedlovská nota – „Tábor náš program“, „jsme Husův národ“ a takovéto věci – ale už do toho vstupovalo nové vidění díky reformnímu marxismu, jehož typickým zástupcem byl Robert Kalivoda. Tato kalivodovská éra nového pohledu na českou reformaci, její kořeny a souvislosti s anglickou reformací, s valdenskými či s mediteránním sektářstvím mě silně ovlivnila a přinesla mi i určité identifikační vzory; kromě již zmíněného Roberta Kalivody to byl právní historik Jiří Kejř či Amedeo Molnár z pražské evangelické fakulty. To byli lidé, od nichž se stálo za to učit a s nimiž stálo za to diskutovat.

Jak moc je ve světě rozšířeno povědomí o české reformaci?
Jak se to vezme; když přijdete do luteránského anebo reformovaného kostela v nějaké baště kořenů reformace, tak je na kazatelně napsáno, že reformace začala 31. října 1517, kdy Luther přitloukl své teze na vrata kostela ve Wittenbergu. Ale v té odborné obci se už vzalo na vědomí – také díky Amedeo Molnárovi a jeho tezi o takzvané první reformaci – že husitství patří spolu s viklefismem, valdenstvím a dalšími proudy k přímým předchůdcům vlastní reformace lutherské a kalvínské. Svým způsobem se o šíření tohoto povědomí snažím přičinit i já.

Nepochybně k tomu přispívá i projekt na vydávání sebraných spisů mistra Jana Husa, kterým se váš ústav podílí na činnosti Výzkumného střediska pro dějiny střední Evropy při Filozofické fakultě. Mohla byste tento projekt blíže představit?
Pokusy vydávat Husovo dílo se objevovaly na počátku minulého století, ale to byla pouze vybraná díla, překlady anebo takzvané semikritické edice. V mnoha případech jsme tak stále odkázáni na vydání norimberského reformačního historika Flacia Illyrika z roku 1558, podruhé vydané v roce 1715. Některá Husova díla jsou navíc dostupná jen v rukopisech. V roce 1954 zahájila svou činnost Komise pro vydávání díla M. Jana Husa, ovšem z předpokládaných šestadvaceti svazků vyšlo zatím jen devět dílů. Nakladatelství Academia ztratilo po roce 1989 zájem na vydávání něčeho tak nekomerčního, co leží dlouho na skladě, a kromě toho nebyli editoři, protože tu tvrdou, velmi neatraktivní a na první pohled neefektivní práci nechtěl nikdo dělat. Až teď, po čtyřiceti letech, se nám podařilo dát dohromady skupinu mladých lidí vzdělaných v latině a v pomocných vědách historických, kteří o to mají zájem. Činnost komise pro vydávání Husových spisů tak byla obnovena a uzavřela smlouvu s prestižním belgickým nakladatelstvím Brepols, které vydává celou velkou knihovnu Corpus Christianorum, kde by měla vyjít také tato Husova edice. To považuji za aktivitu, která je pro univerzitu dobrou vizitkou, neboť se nemůže dít nikde jinde než v Česku a děje se právě u nás v Brně. Takže doufejme, že to nebude pouhé „plácnutí do vody“ a že nám od toho ti lidé neutečou. Pokud se edici podaří vydat, může mít životnost dalších dvě stě let, než bude opět překonána. Je to ale běh na dlouhou trať.

Předpokládáte, že v Husových rukopisech objevíte něco, co výrazně ovlivní náš dosavadní pohled na tuto osobnost?
To je samozřejmě při takovéto práci vždy možné, ale já se domnívám, že právě v tom textu, který aktuálně připravujeme k edici, nic zásadně nového nenajdeme. V historické práci už dnes není tak důležité hledání nových pramenů, ale spíše jejich nové promýšlení a kladení si nových otázek nad jejich kontexty. Například u Husa je zajímavé všímat si, jaké autory používá a proč. Uvidíme, co to dá.

V dnešní době bývá zvykem poměřovat věci a dovednosti jejich praktickou využitelností. Jak „užitečné“ je v tomto směru studium latiny?
Vzpomínám si na výrok Rudolfa Mertlíka, který přeložil skoro celou latinskou literaturu u nás a který kdysi na tuto otázku odpověděl v tom smyslu, že kdyby byly ty praktické a technické dovednosti v systému vzdělávání tím nejdůležitějším, tak by se chlapci ve škole museli především učit, jak se správně oholit. A to se neučí. Absolventi klasických gymnázií se kupodivu uměli uplatnit téměř ve všech povoláních. Nejenom že byli vítáni na každé vysoké škole, kde to většinou byli dobří studenti, ale stávali se třeba poštovními úředníky nebo administrativními řediteli a byli to lidé na svém místě. Mohla bych floskulovat o kulturních statcích a jejich nepominutelnosti, o kořenech, ze kterých vycházíme a na které bychom neměli zapomenout. Ale nahráli jste mně na smeč minulým číslem muni.cz, kde jsem našla rozhovor s titulkem Matematika má vychovávat k logickému a korektnímu myšlení. A to je přesně to, co mám na mysli. Domnívám se, že latina a klasické jazyky vůbec mohou tuto funkci, o které v rozhovoru mluvil profesor Rosický, plnit stejně dobře jako matematika. A zatímco matematika je vlastně čistou formou – ovšem s velkým Č a s velkým F – latina má navíc také velmi bohatý a ušlechtilý vnitřní obsah. Kromě toho, že latina tu formu zprostředkovává a učí, samozřejmě daleko méně sofistikovaně a komplikovaně, ale o to přístupněji, než matematika, tak tím také přivede jejího uživatele k tomu, že si přečte v originále třeba Cicerona nebo Vergilia nebo něco obdobně hlubokomyslného či obveselujícího. A ono je to nejenom hlubokomyslné nebo obveselující v tom pokleslém slova smyslu. Tyto texty jsou opravdu nositeli evropské humanity, to je prostě málo platné.

Často se také argumentuje tím, že znalost latiny usnadňuje přístup k jiným jazykům. Souhlasíte s tím?
Dá se to tak říct, ale tento typ argumentace je přesně tím, co závorkuji. Latina je v tom prvoplánovém smyslu užitečná v první řadě pro studium pramenů; historici všech denominací se bez latiny neobejdou, pokud se zabývají nějakou jinou dobou než dvacátým stoletím. Pak je latina důležitá pro pochopení jakéhokoli jazykového systému, přinejmenším tedy indoevropského. Když člověk umí latinsky, snáze tomu dalšímu systému porozumí, určité věci jsou mu již samozřejmé. A pak tu je také využitelnost latiny při studiu medicíny nebo práva, což si uvědomuje i řada rodičů budoucích studentů a neprotestuje proti tomu, aby si děti k latině alespoň „přičichly“. Ale já říkám, že nic z toho není tak důležité, i když to není možné popírat, protože by tím člověk nedělal dobře ani sobě, ani latině. Ta prvoplánová užitečnost není tím, čím by se měl význam latiny hájit.

Má latina nějakou šanci na to, aby se vrátila zpět „na výsluní“, respektive do školních osnov?
Dodnes předkládám studentům k trpkému pobavení výrok svého profesora Ludvíkovského, který napsal v roce 1925, když parlament debatoval o omezení výuky latiny, že pokud by se snad mělo latině vyučovat jenom čtyři roky na gymnáziu po dvě hodiny týdně, pak že je to marné počínání a jest lépe nevyučovat jí vůbec. Co bychom dneska dali za to, kdybychom dnes latinu vyučovali v této míře! Obávám se ale, že to má marné, protože vývoj se ubírá jinými cestami, než bychom si přáli. S tím, aby se latina prosadila jako jeden z hlavních gymnaziálních předmětů, už nejspíš nic neuděláme. Byla by to práce a námaha směšná, donkichotská – i když právě proto důstojná, protože Don Quijote má v sobě velmi mnoho imponujícího a pravdivého heroismu. Myslím si, že má smysl, abychom usilovali o udržení několika klasických gymnázií, která ve svém studijním plánu latinu mají, i když takové školy zůstanou pravděpodobně výjimečnými a exkluzivními. Ale zmizet by neměla. Často se cituje příměr, podle kterého je klasický filolog nebo znalec latiny něčím podobným jako řeholník, který na sebe bere povinnost modlit se a vykonávat další činnosti směrem k transcendentnu za celou širokou obec, která na to nemá čas a pomyšlení. On tak nese tu tradici, zpřítomňuje a zviditelňuje kořeny, na jejichž uvědomování si lidé nemají čas a prostor.

Pět let jste působila ve vedení Filozofické fakulty, z toho tři roky ve funkci děkanky (1995–1998). Jaká to pro vás byla zkušenost?
Bylo to dost dobrodružné, ale nepochybně to nebylo nic proti tomu, co dělají děkani dnes. Já jsem byla na děkanátě od osmi ráno do devíti večer; můj muž, který pamatoval ještě docela jiné, ty těsně poválečné, po stránce administrativy idylické poměry, vždycky říkal, co tam pořád děláš? Děkan má přijít v pátek odpoledne, podepsat papíry a jít domů… Přesto ale myslím, že dnes je ta funkce zase ještě nesrovnatelně náročnější než před deseti lety – po stránce manažerské i organizační. Pokud jsem měla jako děkan nějakou silnou stránku, tak to byla schopnost domluvit se s lidmi. Za mnou mohl každý přijít a každému jsem se snažila vyhovět, i když to bylo často velmi těžké, a tím jsem snad tu fakultu dokázala držet v jakémsi vnitřním míru a smíru – to si ovšem myslím já, nějaká část fakulty může být jiného mínění. Avšak vzhledem k tomu, že jsem neměla určité manažersko-organizační schopnosti a zkušenosti, neuměla jsem tehdy ještě velmi chudou fakultu obohatit. To musel přijít až děkan Pavlík, který z ní teprve udělal fungující hospodářský organismus. Václav Štětka

 Text: Václav Štětka

 

Studujte u nás

Další absolventi