Kateřina Mocová

„Hranice mezi duševním zdravím a nemocí je velmi tenká.“

Text převzat z časopisu muni.cz, listopad 2007.

Kateřina Mocová se narodila 23. července 1975 v Turnově. V roce 2002 absolvovala jednooborové studium psychologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Od října 2002 – jen s několikaměsíční přestávkou na pracovní pobyt v irském Dublinu – pracuje na uzavřeném příjmovém mužském oddělení v psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě. V roce 2005 složila zkoušku ze speciální průpravy pro výkon práce ve zdravotnictví v úseku činnosti klinická psychologie na Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze. První částí programu setkání prváků byly seznamovací hry. Foto: Archiv Poradenského centra MU.

Málokdo si asi dokáže představit, co přesně obnáší klinická psychologie. Vůbec často lidé nevědí, jaký je rozdíl mezi psychiatrií a psychologií. Můžete to nějak jednoduše vysvětlit?
Psycholog a psychiatr se spolu setkávají nejčastěji na půdě psychiatrické léčebny, a i když jejich profese mohou laikovi splývat, rozdíly jsou poměrně velké. Psychiatr je lékař specializovaný v oboru psychiatrie a jako takový vyšetřuje a léčí pacienty po tělesné, respektive duševní stránce a ordinuje psychofarmaka. Psycholog je většinou absolventem filozofické fakulty v oboru jednooborová psychologie. Ve zdravotnictví, mimo jiné v psychiatrické léčebně, přispívá psychologickým vyšetřením k objasnění psychiatrické diagnózy pacientů, a dále působí terapeuticky, a to individuálně či skupinově. Analogicky k práci psychiatra se dá říci, že psycholog léčí slovem. Klinická psychologie je užší specializace, jde o klinickou práci psychologa ve zdravotnictví.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Pracuji jako klinický psycholog v psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě, a to na uzavřeném příjmovém mužském oddělení. Jde o lůžkové zařízení s hospitalizovanými pacienty, kteří se poměrně často střídají. Toto příjmové oddělení je rovněž označováno jako „neklidné“, takže cílem je pacienty zklidnit a provést jakousi nejbouřlivější fází jejich nemoci nebo poruchy. První místo zde má psychofarmakologická léčba, kterou volí lékař na základě svojí stanovené diagnózy. Psychologické vyšetření pacientů, které tvoří jednu z mých náplní práce, pak pomáhá lékaři jemněji rozlišit příslušnou diagnostickou kategorii. K tomu psychologovi slouží nejen pozorování a rozhovor, ale také psychodiagnostické testové metody – postihují například pacientovy osobnostní charakteristiky a zvláštnosti, poruchy na úrovni myšlení, emocí a podobně. O terapeutický pohovor projeví pacient zájem sám nebo mu nabídnu tuto možnost. Jedná se o rozhovory, kterými provázím pacienty v průběhu hospitalizace a jejich nelehké životní fáze, kdy se nedokážou opřít sami o sebe, a tento dočasný zdroj vnější podpory má svým způsobem také za cíl „zklidnit neklidné pacienty“.

S jakými pacienty přicházíte nejvíc do styku?
Spektrum pacientů, se kterými přicházím do styku, je opravdu široké – jedná se o pacienty s psychotickým onemocněním nejrůznějšího původu, schizofrenní poruchy, poruchy s bludy, organické duševní poruchy, poruchy nálady, poruchy osobnosti, mentální retardace, sebevražedné chování.

Setkáváte se s nebezpečnými pacienty?
Nebezpečí se může skrývat všude. Nerada bych se přidávala ke stigmatizaci psychiatrického pacienta, kterému má laická veřejnost stále ještě tendenci připisovat adjektivum „nebezpečný“. Pacient v léčebně je především člověk, který má aktuálně či dlouhodobě nějaký problém. Něco ho trápí, fyzicky či psychicky bolí, okolí mu nerozumí a on často nerozumí sám sobě. Subjektivně se cítí v nepohodlí, nesvůj, nepochopen, zraňován, může mít strach, což může a nemusí zvyšovat jeho ostražitost. Je potřeba počítat s různými variantami pacientova duševního rozpoložení a citlivě s nimi zacházet. Když vím, že je pacient lehce dráždivý, nebudu ho více provokovat a zesilovat jeho agresivní reaktivitu. Moje vnímání je takové, že tady by nešlo o pacientovu „nebezpečnost“, ale o moji vlastní hloupost a necitlivost.

Často se objevuje laická otázka, jak poznat hranici mezi duševně zdravým a duševně nemocným člověkem. Dá se na to nějak odpovědět?
Hranice mezi duševním zdravím a nemocí je podle mě velmi tenká. Zdivo nebo plot léčebny je jen vnější fasáda, která působí možná jako dostatečně pevné rozhraní mezi těmi „zdravými“ a „nemocnými“, ale pouze zdánlivě. Zkušenost mě vede k tomu, že tu hranici „normy“ stále rozšiřuji. Samozřejmě musím znát a respektovat hranice dané Mezinárodní klasifikací nemocí, nicméně formovaná nejen svým vzděláním, ale i humanisticko-terapeutickým přístupem se snažím přistupovat ke každému pacientovi jako k člověku, tedy přednostně v něm vidět to lidské s pozitivními i negativními kvalitami, se zdravým potenciálem i nemocnou složkou.

Vystudovala jste na Filozofické fakultě. Dnes pracujete v psychiatrické léčebně. Připravila vás fakulta na takovou práci?
Filozofická fakulta pro mě byla startovací čára, která mi dala směr k mému dalšímu vývoji, určitě způsob přemýšlení, filozoficko-psychologický pohled na život a přístup k němu i prostor k vlastnímu prožívání. Byl to dobrý základ, ale sám o sobě k praxi nestačí a současně bez něho to prostě nejde. Psycholog se vzdělává celoživotně, takže víceméně povinnou přípravou pro práci psychologa ve zdravotnictví je průprava v oblasti klinické psychologie ve zdravotnictví včetně vzdělávání při Institutu postgraduálního vzdělávání v Praze, která je ukončena atestací a opravňuje k výkonu povolání bez odborného dohledu. Vedle této atestace jsem absolvovala sebezkušenostní výcvik v poradenství a psychoterapii zaměřené na klienta a supervizní blok, což mě opravňuje k práci psychoterapeuta v tomto směru.

Je vaše práce psychicky náročná? Nemá na vás nějaký vliv to, že denně přicházíte do kontaktu s psychicky nemocnými lidmi?
To každopádně. Proto je tak důležitá sebepéče, zdravý životní styl, rozvíjet své koníčky, vyvažovat práci psychickou jakoukoliv tělesnou zátěží, sportem a tak dále. Profesně pak supervidovat svou práci, případně řešit pracovní či osobní problémy v rámci vlastní individuální terapie. Říká se, že člověk si zvykne na všechno. Je pro mě důležité, abych se přiměřeně adaptovala na prostředí, v němž pracuji, a současně neztratila citlivost vůči sobě a druhým, což může působit i jako prevence vyhoření či lhostejnosti a automatičnosti.

Dokážete identifikovat nějaký problém současné psychiatrické či psychologické péče v Česku?
Nedávno vyvolal pozdvižení kritický a odmítavý postoj k síťovým lůžkům od autorky Harryho Pottera Rowlingové. Myslím si, že je nezbytné zasazovat jakékoliv problémy do širšího kontextu. Když jsem přišla poprvé do psychiatrické léčebny, přiznám se, že jsem se vnitřně třásla. Nejde nereagovat lhostejně a s chladnou hlavou. Alespoň mně ne. Čím více víte o prostředí, kde se pohybujete, tím lépe chápete a přijímáte opatření, která s tím souvisejí. Osobně by se mi líbilo, kdyby se používání omezovacích prostředků redukovalo, ale vím, že na mnoho pacientů je stále málo ošetřovatelského personálu, který neví, kam dřív skočit. Současně omezovací prostředky mají i funkci ochrannou, například prevence pádů a komplikovaných zranění u starších pacientů, či ochrana mentálně retardovaných před sebepoškozováním. Naše společnost nemá zatím takové finanční možnosti, ale také vybudované alternativní řešení s dlouhodobou a osvědčenou tradicí, jak řešit hraniční problémy jinou cestou. Kritika je důležitá a konstruktivních kritických hlasů bychom si měli vážit, protože umožňují vývoj vpřed. Zatím jsme ale stále „na cestě“ za humánnějšími alternativami.

Máte ráda film Přelet nad kukaččím hnízdem?
Tak tuhle minulost si psychiatrie neodpáře! Ale vážně ... to má být odlehčená otázka na závěr? Co takhle radši Účastníci zájezdu? To je taky pěkný blázinec, ne? A pak že jsou „nemocní“ jen v psychiatrických léčebnách (směje se).

Text: David Povolný

Studujte u nás

Další absolventi