Rostislav Koryčánek

Text vyšel v časopise muni.cz, leden 2005.

Vystudoval dějiny umění na Filozofické fakultě (2000) a sociologii na Fakultě sociálních studií (2001). Obhájil diplomovou práci na téma „Monumentální tendence v brněnské architektuře 20. let 20. století. Čas vyrovnání“, kombinující prvky z obou disciplín. Během studia za- čal spolupracovat s Vydavatelstvím Era, specializujícím se na odbornou literaturu z oblasti architektury a stavitelství. V roce 2001 stál u zrodu časopisu Era 21, architektonického odborného dvouměsíčníku, jehož je dodnes šéfredaktorem. Zabývá se teorií a dějinami architektury. V roce 2003 vydal monografii Česká architektura v německém Brně. Město jako ideální krajina nacionalismu.

Ačkoli teorie architektury není „kmenovou“ disciplínou vaší alma mater, vy se tomuto oboru profesionálně věnujete, a dokonce jste v něm již stačil proniknout mezi přední domácí odborníky. Jak se váš zájem o architekturu vyvíjel a jak se prolínal se zájmem o sociologii?
Já jsem původně chtěl studovat nějakou výtvarnou školu. Ale protože mě na žádnou naštěstí nevzali, začal jsem na Masarykově univerzitě s dějinami umění, což je obor s velmi širokým zá- běrem. Mým zájmem bylo současné vý- tvarné umění a architektura. Došlo mi ale, že pokud se chci něčemu opravdu věnovat, musím se mezi těmito oblastmi rozhodnout, a zvítězila architektura. K sociologii jsem se dostal jako k druhému oboru povinné dvojkombinace. Záhy jsem zjistil, že je pro mne neuvě- řitelným zdrojem inspirace. Obory jako sociologie a dějiny umění se vzájemně úzce prolínají a jsem velmi rád, že jsem zvolil právě tuto kombinaci.

Jak jste se dostal k práci ve Vydavatelství Era a k vydávání časopisu?
Spolupráce začala již ke konci mých studií, poté, co jsem obhájil diplomovou práci na dějinách umění. Tehdy vznikla skupina kunsthistoriků a architektů, kteří chtěli dělat generačně podmíněný časopis. Neměli jsme však ani zkušenosti, ani peníze, tak jsme postupně slevovali v nárocích, až došlo na internetovou verzi. Můj školitel profesor Jiří Kroupa s tímto plánem seznámil Kateřinu Dubskou, která právě „rozjížděla“ nové Vydavatelství Era, a ta mi nabídla, abych časopis dělal pod jeho křídly. Nenastoupil jsem hned, protože jsem chtěl nejdříve dokončit svůj druhý obor, sociologii. Mezitím se vydavatelství rozhodlo vydávat namísto internetového tištěné médium, u čehož jsem už asistoval a časopis Era 21 přebral hned po nultém čísle. Jednalo se o sérii šťastných náhod, které mě k této práci přivedly.

Řekl byste, že vás studium na MU pro tuto pozici a práci připravilo dostatečným způsobem, nebo jste si musel shánět vědomosti a dovednosti jinde?
Podle mě má vysoká škola fungovat především jako jakýsi iniciační proces. Měla by vytvořit podmínky pro to, aby student, který se rozhodne studovat daný obor, měl co nejvíce příležitostí dozvědět se o tom oboru maximum. V rámci této „iniciace“ pro mě bylo velkým štěstím potkat na škole několik lidí, kteří mi naznačili, jak je dobré dí- vat se na oblast mého zájmu. Byl to již zmiňovaný Jiří Kroupa, na sociologii pak učitelé jako Radim Marada, Jaromír Volek, Csaba Szaló. Tito lidé pro mě představovali inspirační zdroj, který bylo možné dále zužitkovat, pokud člověk věděl, jak si ho přetransformovat pro vlastní potřebu. Ale netýká se to pouze pedagogů; podstatnou součástí inspirace a studia samotného je samozřejmě i studentský život.

Mediální trh je dnes plný časopisů určených pro nejrůznější segmenty, obory a hobby. Čím je váš časopis specifický?
Čím se odlišuje například od Architekta, který se honosí přece jen delší tradicí? Časopis jsem postupně formoval do podoby, která je částečně v jisté opozici vůči Architektovi. Architekt je totiž měsíčník zaměřený na užší okruh architektů a jejich staveb, zatímco my jsme chtěli být otevřenější pro mladší generaci architektů a zabývat se především té- maty, nikoliv – lidově řečeno – baráky. Zpracovávání témat souvisejících s architekturou může pro někoho být poně- kud vzdálené tradičně chápanému pojetí architektury; pro nás však ne, protože tento obor nahlížíme komplexně. Toto pojetí je leitmotivem, duší časopisu.

Časopis se sám označuje za „ambiciózní“. V čem spočívají jeho hlavní ambice?
Je mým přáním, aby se Era 21 stala prestižním architektonickým časopisem jak v rámci ČR, tak postupně i v rámci střední Evropy. V ČR jsme tohoto statusu do značné míry již dosáhli; publikovat v Eře se dnes považuje minimálně za stejně prestižní jako třeba v Architektovi. Tímto tvrzením ale nechci upírat sílu ostatním časopisům podobného zaměření, kaž- dý z nich má svou roli a jejich služba oboru je stejně důležitá jako naše.

V jedné recenzi na vaši nedávno vydanou knihu, Česká architektura v německém Brně, se o vás hovoří jako o „nejnadějnějším brněnském teoretiku architektury.“ Toto pří- zvisko jistě potěší, cítíte ho však také jako určitý závazek?

Cítím. Abych pravdu řekl, sám se nepovažuji za člověka, který by mohl být jako teoretik architektury označován. K tomu je zapotřebí obrovské teoretické zá- zemí, které mám v plánu teprve dohnat. V Brně není mnoho lidí, kteří by se teorií a dějinami architektury zabývali. Je v tom nerovnováha: na jedné straně má toto město obrovský architektonický potenciál a minulost, ale na straně druhé není dost lidí, kteří by toto reflektovali. Dochází dokonce k tomu, že část reflexe na sebe přebírají architekti sami. Což je na jednu stranu pozitivní, ale přece jen to je určitá nevyváženost.

Nedávno proběhla diskuse k referendu o odsunu brněnského nádraží, v níž jste se vy i váš časopis rovněž angažovali. Co soudíte o významu referenda a o aktivitách tohoto typu obecně? Měli by mít občané právo mluvit do toho, jakou podobu bude jejich město mít?
Veřejnost jistě nemůže mluvit do všeho, protože k tomu nemá dostatečné kompetence. V tomto smyslu se domnívám, že by měla platit jakási základní důvěra v instituce a odborníky. Tuto důvěru si musejí ale nejdříve obhájit. Pokud ne, vznikají nenormálnosti, které krásně dokumentuje kauza kolem brněnské- ho nádraží. V komunikaci s veřejností by měla vznikat především vize o podobě města, a právě této vize se týkala aktivace brněnských občanů v souvislosti s přesunem nádraží. Era 21 byla jedním z prvních periodik, která toto téma označila za důležité a nevyřešené; na našich stránkách se k němu objevily první polemiky. Samotné referendum bylo velmi důležité minimálně ze dvou důvodů. Jednak se ukázalo, že tyto akce smysl mají, protože kompetentním osobám naznačují, že musejí brát v potaz, co si o jejich konání myslí obyvatelé města. Druhý důvod částečně naznačuje, co si myslím o výsledku, který jasně mluví proti přesunutí nádra- ží. Nebyl totiž jen názorem „zeleně“ smýšlející části obyvatel, ale průřezem běžnou voličskou základnou, která chodí volit i zastupitele města. Kromě toho původně nezávazný výsledek referenda oslabuje pozici města před evropskými institucemi, se kterými město počítá při zajištění financování tohoto stále problematického projektu.

Zůstaňme ještě u architektonické podoby Brna. Ve své knize popisujete jeho historii, do které se podstatným způsobem zapsalo „stýkání a potýkání“ českého a německého živlu. Co určuje architektonický duch města dnes?
Není Brno v tomto ohledu až příliš ve vleku globálních trendů, proměňujících jej v jedno z mnoha zaměnitelných, kosmopolitních „euroměst“? Je pravdou, že nacionální obsahy, které byly dříve v architektuře města čitelné, již vyprchaly. Globální trendy, které dnes převládají, se v Brně doposud odrážejí spíše negativně; v té „nejburanštěj- ší“ podobě tak, že kolem Brna vznikají řetězce hypermarketů, které s městem nemají už nic společného a celý městský organismus oslabují. Globální vlivy však mohou mít i estetičtější podobu a pozitivní efekty, které mohou Brnu prospět. Stačí, když si vezmeme další velkou brněnskou kauzu Velký Špalíček. Ten je na jednu stranu ilustrací otřesného, nemorálního zacházení jak s veřejným prostorem, tak i s míněním lidí, ale přitom, i když jako obrovská hromada nevkusu, stimuloval spoustu aktivit, které se týkají trávení volného času v centru a učí lidi zůstávat ve městě namísto toho, aby jezdili do Shopping Parku.

Lze tedy hledat určitou naději ve stavbách jako je Vaňkovka, tedy v obchodních galeriích v centru města?
V případě Vaňkovky pozitivní efekt pouze odhaduji, neumím říct, jaký bude mít konkrétní vliv na obchodní a další aktivity v širším okolí. Rozhodně jsem optimista v případě stavby obchodní galerie Amadeus na náměstí Svobody, která se má propojit s Alfa pasáží. To by mohl být další aktivační prvek, který centrum města potřebuje. Zatím mluvíme pouze o projektech financovaných soukromým kapitálem, ale u toho všeho musí aktivně asistovat město; třeba úprava parterů ná- městí či úprava ulic je důležitou součástí toho, aby se minimálně centrum stalo atraktivní vizitkou města, která na sebe zase naváže například povědomí, že mít zastoupení firmy v Brně je důležité. Abych to tedy shrnul: ony globální jevy nemusejí být zdaleka negativní, avšak město se musí naučit s nimi hospodařit, využívat je pro rozvoj. Ale ten rozvoj města musí být daný právě ně- jakou tou vizí, o níž už byla řeč.

Můžeme předpokládat, že do budoucna chápání města jako „ideální krajiny nacionalismu“, jak zní podtitul vaší knihy, zcela zanikne?
Myslím si, že nezanikne. Současné Brno, které se následkem všem těch hanebných činů za protektorátu a v průběhu „divokého odsunu“ etnicky vyčistilo do nepřirozené podoby, k této prognóze může svádět. Ale jeho podoba se bude postupně měnit s tím, jak sem budou přicházet lidé jiných zemí, z Třetího světa. Začnou zde vznikat místa, která budou mít určitý náboj daný právě rozdílnou etnicitou. Ale to z mého pohledu velmi důležité sepětí české a německé kultury, které představovalo jakýsi ideální motor i pro rozvoj české společnosti, to samozřejmě skončilo a opakovat už se nebude.

Jaké jsou vaše profesní plány do budoucna?
Hodně bych si přál, abych se mohl zase vrátit víc ke škole a dokončit disertaci, kterou píšu pod vedením Jiřího Kroupy a která se týká československé architektury 60., 70. a 80.let. To je úžasné téma, kterým se u nás nikdo příliš nezabývá. Pokud by to tedy šlo, chtěl bych se více vrátit k bádání. Ale úplně odloučit se od časopisu nehodlám, na to je to příliš srdeční záležitost.

text: Václav Štětka