Zuzana Lapčíková

„Vždy jsem se snažila dělat hudbu, která něco říká.“

Text převzat z časopisu Absolvent, ročník 2009/2010.

Není to tak dlouho, co byl cimbál považován za mužský nástroj. Dnes je největší českou cimbálovou hvězdou žena. Zuzana Lapčíková hraje na cimbál už od svých dvanácti let a oblibu publika i kritiky si získala především tím, že do folklórní hudby vnáší prvky dalších žánrů. Na kontě má řadu autorských desek a na desítkách se podílela. Své vzdělání získala na konzervatoři, ale aby toho nebylo málo, přidala k tomu ještě etnologii a muzikologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Dnes žije v Topolné u Uherského Hradiště, kde spolu se svým manželem založila hudební školu.

Studiem jste strávila poměrně velkou řádku let a tím nemyslím, že byste si ho natahovala. Jen jste studovala hodně věcí. To vás tolik bavilo?
Snažila jsem se prodloužit si mládí úplně nejvíc, jak to šlo, a přišla jsem na to, že studium je dobrá metoda. Ne ale že bych byla úplně nezodpovědná. Když jsem se dopracovala k promoci, pan děkan ve svém projevu říkal, že teď už konečně končí bezstarostné období a začíná reálný život, jenže mně v té aule už spaly dvě děti (směje se).

 Proč jste se po konzervatoři vydala na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity? Chtěla jste víc teoretického vzdělání?
Od třetího ročníku na konzervatoři jsem hrála v Brněnském rozhlasovém orchestru lidových nástrojů a asi jsem se ještě necítila úplně zralá pro ten reálný život a chtěla ještě studovat a cestovat. Ze zájmu jsem se přihlásila na Masarykovu univerzitu. Bylo to takové roztomilé, protože jsem se přihlásila spíš s tím, že to zkusím bez nějaké cílené přípravy, a skončila jsem na jednom oboru první a na druhém třetí. Vděčím za to určitě tomu, že jsem za sebou už vlastně měla dvě maturity a taky nějakou praxi.

 Jak přemýšlíte o hudbě? Dá se to nějak popsat?
Já především o muzice sním a až potom přichází ta reálná věc, u které pak zkoumám, co pro mě znamená. To mám od mládí až dodnes a kolikrát jsem sama velmi překvapená, že nejsem schopná posoudit, jestli je něco dobrý nápad. Souvisí s tím i historka z mého dětství, kdy jsem byla přistižena, že jsem si coby předškolní dítě, které neumí psát písmenka, vytvořila vlastní notový zápis. Už tehdy jsem věděla, že se píší nějaké kuličky, nevěděla jsem ale, co přesně představují, i když jsem pochopila, že je to nějaká grafická značka pro noty. Vytvořila jsem takhle ve vlastním systému několik nápěvů, které právě nedávno objevil můj kmotr. Docela jsem se u toho pobavila.

Jak skládáte hudbu? Máte na to třeba vyhrazený nějaký čas?
Čas já nemám vůbec na nic, a už vůbec ho nemám vyhrazený (směje se). Kdybych měla své hudební aktivity – tedy hráčské, pěvecké, pedagogické nebo autorské – nějak oddělovat, tak bych se z toho musela zjevit. Mám taky docela početnou rodinu, takže můj čas během dne je velice naplněný. Jako inspirace mi proto slouží absolutně všechno, od atmosféry různých situací, emocí a nálad přes mimohudební zvuky až po různé texty. Nedokážu ale ten tvůrčí proces přesně popsat. Určitě to ovšem není tak, že bych si sedla a čekala na nápad.

Nedávno jste dokomponovala oratorium Orbis pictus složené na text J. A. Komenského Obecné porady o nápravě věcí lidských. Jak probíhala práce na tomto díle?
Nejtěžší bylo najít způsob, jak uchopit nestrofický filozofický text, a objevit klíč, jak ho hudebně vyjádřit. Já měla to štěstí, že když jsem se Komenského texty probírala, četla a studovala je, postupně v mé hlavě muziku nesly už samy o sobě. Prostě jsem to slyšela a věděla dost přesně, jaké nástroje budou co hrát, kde bude sbor, kde sólo a tak dále. Velice milým průvodcem po díle Jana Ámose mi byl profesor Pavel Floss, kterého jsem po dobu více než roku a půl navštěvovala na jeho chalupě v Březové na moravskoslovenském pomezí.

 Byla to určitě dost náročná práce. Dala jste si po tom nějakou pauzu?
Já si žádnou pauzu nedávám (směje se). Slezla jsem na Smetanově Litomyšli z premiérového pódia a jela hned do Prahy, kde mě ostříhali téměř dohola kvůli natáčení filmu. Tím se vysvětluje, proč jste mě nezastihli s dlouhými vlasy. Ale samozřejmě jsem si užila i nějakou tu dovolenou, protože už jsem to dětem slíbila – předtím jsem pořád jenom skládala.

Vy hrajete na cimbál v hudebních sestavách, které nejsou úplně obvyklé. Jak na to lidé reagují? Není publikum konzervativní, co se týče sestavy cimbálovky?
Dnes už není sestava tak svázaná, ale je pravda, že dřív to bývalo opravdu hodně drsné. Není pro to ale žádný důvod. To tradiční obsazení, tedy cimbál obklopený lesem smyčců plus ně- jaký dechový nástroj, obvykle klarinet, je sice hodně zažité, ale ve skutečnosti je poměrně mladé. Je to záležitost nejdřív třicátých let minulého století a většinou až z období po druhé světové válce, zvlášť tedy na Slovácku.

Cimbál pochází z východu. V jiných ze- mích je sestava cimbálovky jiná?
Maďaři často hrají s dalšími nástroji – s řadou dechových, se saxofony, trubkami a různými druhy fléten, s kytarami a dalšími. A ti o tom musí něco vědět. Cimbál totiž opravdu pochází z východu, z Orientu. Přímým předchůdcem našeho středoevropského typu je santur, který pochází z Indie či Persie. Tím, že hraju na cimbál, představuju hmatatelný doklad toho, že východní Morava je pod vlivem východní hud- by. Cimbál na Moravě zažívá opravdový boom a rozšíření tohoto nástroje je čistě regionální záležitost – v Čechách se na cimbál prakticky nehraje. No a mě instrumentální ozvláštňování cimbálovky baví. Už se toho asi nevzdám. Je ale fakt, že realizovat takové velké sestavy, jaké hrají v Maďarsku, si tolik netroufám. Víc mi vyhovuje, když je nás do pěti.

Jak jste začala na cimbál hrát?
Hrála jsem na různé nástroje, od flétny, přes kytaru, až jsem postupně přešla na klavír. Hrozně jsem po něm toužila a už tehdy jsem měla docela výdrž, takže jsem sama ve svých sedmi letech dokázala hrát celé odpoledne. Když mi bylo asi dvanáct let, přišla do školy, kde jsem se učila, vynikající klavíristka Jindřiška Forstová a já se náhodou dozvěděla, že umí hrát na cimbál. Ve škole jsme měli jeden starý, zaprášený, na který nikdo nehrál, a tak jsem chodila a žadonila, aby mě na něj naučila hrát. Byla jsem po strašně dlouhé době její první žák. Takže je to skutečná souhra okolností. Navíc moje maminka hodně váhala, protože v té době na cimbál holky vůbec nehrály – byla to dost mužská věc.

Je ve srovnání s klavírem technicky náročné zvládnout hru na cimbál?
Je to technicky náročné do té míry, že na cimbálu je těžká orientace. Musíte se zorientovat v ploše, která jako by neměla žádný systém. Ti, co ten nástroj vymysleli, se totiž pokusili dostat do něj obrovský rozsah a ve prospěch toho opustili jakýkoliv řád. Na klavíru se orientujete v jedné linii pomocí klaviatury. Výhodou klavíristy je taky, že má všech deset prstů, ale cimbalista jen dvě paličky. Všechno to, co může klavírista zahrát jako souznějící akord třeba deseti tónů, my musíme zvládnout poměrně náročnou technikou.

Umělci jako vy často kvůli práci žijí spíše ve velkých městech. Proč jste si zvolila vesnici u Uherského Hradiště?
V určité době jsem zkusila působit asi měsíc ve státním souboru, kde jsem byla schopná za den odehrát tři i čtyři akce a dokonce vydělat dost peněz, ale zjistila jsem, že mi prostě něco chybí. Ačkoliv bych se dokázala snáz realizovat v Praze, tak jsem prostě přišla na to, že takový způsob života pro mě není. Pro mě je důležité cítit vaz- bu na kořeny. Postupně jsem poznala, že můžu relaxovat a nasávat vnitřní energii jen tady na Slovácku.

Spolu se svým manželem a manželi Hrubými jste v Uherském Hradišti založila základní uměleckou školu. Co vás k tomu vedlo?
Založili jsme školu s takovým ambiciózním záměrem, aby tady v rámci gymnázia vznikla umělecká třída. Jsme totiž přesvědčeni, že tento region má velký hudební potenciál. Sama jsem už dřív vyučovala a spoustu svých žáků, kteří studovali na středních školách, připravovala na přijímačky na humanitní obory, tak jsem si říkala, že v rámci gymnázia by to nebylo špatné. Rozhodli jsme se proto začít od základní umělecké školy, která by pro tuto uměleckou větev na gymnáziu vytvořila zázemí. Tedy jednak, abychom vychovali případné žáky, a také abychom vytvořili místo, kde se budou kantoři moci přijatelným způsobem živit, aby nemuseli shánět obživu po různých nejistotách.

Máte za sebou několik úspěšných autorských desek a na řadě dalších jste spolupracovala. Je o vaši hudbu velký zájem?
Já jsem nikdy nešla do desky s tím, že bych chtěla natočit něco komerčně nebo kriticky úspěšného. Když už jsem desku natáčela, tak jsem měla záměr se k něčemu vyjádřit. Nikdy jsem si nesedla ke skládání s tím, že vím, jak to udělat tak, aby se hudba líbila a byla vysílatelná v rádiích. Vždy jsem se snažila dělat hudbu, která něco říká.

Nebojíte se, že vám dojde inspirace?
Toho by se mohl muzikant bát v každé minutě, protože nápad zkrátka přijde nebo nepřijde, ale já takovým způsobem nepřemýšlím. Mě muzika prostě těší. Navíc tím, že jsem někam dospěla, můžu své poznání zase předávat dál. Neuvažuju tedy zatím nad tím, jestli se to někdy vyčerpá. Rozhodně taky nemám pocit, že bych už složila něco, co by měl být ten pomyslný vrchol, po kterém to už půjde jenom dolů.

Text: David Povolný
Foto: Petr Preclík

Studujte u nás

Další absolventi